Sicario 2: Soldado pokračuje v krutém vyprávění o pekle hranice mezi USA a Mexikem
Když se před vytřeštěnými zraky diváků v roce 2015 uzavřel příběh filmu Sicario, málokdo mohl mít v kinosále pocit, že zůstalo něco nedořečeného. Samotné téma nekonečné bitvy zuřící na hranici Spojených států s Mexikem s narůstající stopáží snímku sice jen nabylo na své bezvýchodnosti, ale k vyprávění o agentce FBI, které se ideály o právu a spravedlnosti rozplývají před očima jako dým nad muškou dvouhlavňové brokovnice, nebylo co dodat.
Jenže Sicario měl solidní komerční úspěch, a tak dnes v kinech burácí jeho volné pokračování – a není to špatný tah. V původním Sicariovi bylo koneckonců pár značně zajímavých vedlejších postav, jejichž story musely nějakým způsobem pokračovat dál, a téma americko-mexické holomajzny je, jak vidno i z nejaktuálnějších zpráv, ještě na dlouhou dobu zjevně nevyčerpatelné. Je ostatně vinou ryzího osudu, že premiéra Sicario 2: Soldado (Sicario: Day of the Soldado) se odehrála po zdaleka ještě nevychladlé kauze oddělování dětí od migrantů zadržených při nelegálním překročení hranice do Spojených států, která v Americe způsobila solidní ideologický masakr mezi liberálními a konzervativními médii a politiky.
Sicario 2: Soldado se vrací do chmurného, krvavými hrůzami zmítaného pohraničí, a hned ze dvou důvodů působí ještě o něco bezvýchodněji než jeho kmenový předchůdce. Co se příběhu týče, s absencí idealistické agentky z prvního dílu (v podání Emily Bluntové), která v Sicariovi představovala ještě nějakou, byť pohasínající jiskru naděje v lepší svět, už tu zůstává jen dvojice chodících jatek: agent CIA Matt Graver (Josh Brolin, který tímto pokračuje v aktuální krasojízdě rolí největších drsňáků jako je Thanos v Avengers: Infinity War a Cable v Deadpoolovi 2) a vraždící žoldák Alejandro (v neméně zarputilém podání Benicia del Tora). V tomhle týmu už není místo na nějaký lidský pohled – příběh, který mají v rukou tihle dva, nenabízí už ani pomyslnou cohenovskou prasklinku, kterou by se dovnitř vedral alespoň paprsek světla.
Důvodem č. 2 je obměna nikoliv jen režiséra, ale kompletního štábu. Vzhledem k tomu, jak špičkové osazení měla kreativa původního Sicaria, by bylo absurdní pochybovat o tom, jak vysoko byla nastavena laťka – režii jedničky měl na svědomí Kanaďan Denis Villeneuve, který se po Sicariovi vrhl na sci-fi Příchozí a Blade Runner 2049; za kamerou stál tvůrce obrazů, které se vrýjí hluboko do mozku, Roger Deakins (kupř. Tahle země není pro starý); a nervydrásající hudbou snímek obdařil nedávno zesnulý Jóhann Jóhannsson. Dvojku režíroval Ital Stefano Sollima, režisér deseti epizod televizního seriálu na motivy knihy Roberta Saviana Gomorrah; za kamerou stál Dariusz Wolski, proslulý prací na vizuálních orgiích jako je Vrána nebo Dark City; a o hudbu se postarala někdejší Jóhannssonova spolupracovnice Hildur Guðnadóttirová.
Z obou těchto důvodů je Sicario 2 podstatně jiný film, než jakým byl původní Sicario; ovšem právě proto také funguje. Jako by ani nešlo o pokračování, ale o jinou kapitolu ze stejného kruhu pekla. Za zmínku stojí fakt, že ani jeden z režisérů potenciálně vznikající sicariovské filmové série není rodilý Američan – bylo by skvělé, kdyby tomu tak zůstalo i u hypotetických dalších dílů, protože, jak se říká, pokud chcete zemi skutečně porozumět, musíte z ní nejdříve vypadnout a podívat se na ni přes hraniční čáru; což k imigračnímu tématu, zdůrazněnému druhým filmem, platí dvojnásob. Stejně tak by bylo dobré, kdyby i následující díly vzešly z pera scenáristy Taylora Sheridana, který kromě obou Sicariů napsal i oceňované filmy Za každou cenu (Hell or High Water) a Wind River. Jeho Sicario 2 pokrývá – kromě očekávatelného sešupu do nejtvrdších dilemat pohraniční řezničiny – téma překračování hranic v pozoruhodné šíři, která zasahuje i do otázky islámského terorismu a iniciace nezbytného válečného konfliktu založeného na ne zas tak úplně neprůstřelných informacích.
Sicario 2: Soldado je sympaticky tvrdý a nekompromisní film, který sice nenabídne tak ikonické scény, jakými byla „celní“ přestřelka z prvního dílu, ale velmi solidně je dorovnává scénami z jiného ranku, jako je až válečný moment útoku na pancéřovaná vozidla. Neoplývá také takovou vnitřní integritou, jako se to dařilo původnímu Sicariovi – nynější hrdinové jsou tak děsivě temní, že když jeden z nich projeví lidský prvek starostlivosti o děcko, člověk se tomu až zdráhá uvěřit (nehledě na to, že to působí až příliš jako z wolverinovského Logana); a když se perfektně odsýpající film dobere svého zdrcujícího finále, očekával by divák možná ještě nějaké závěrečné dějství – film se však nekompromisně utne v černočerném dýmu své devastující temnoty. Pokud se ale na to celé podíváte jako na pokračující máchání v bídě jednoho neveselého koutu světa, uznáte, že to má své opodstatnění. A že svou nezbytnou dávku bezvýchodnosti to servíruje skvostně.
Hodnocení:Čtyři kulky z útočné pušky z pěti.
Premiéra:28. 6. 2018, Vertical Ent.
