Já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler!
Hned úvodem žádáme ctěné čtenáře, aby se nenechali zmýlit provokativním titulkem. Tato rubrika rozhodně nehodlá sklouzávat do žumpy primitivního antisemitismu ani poťouchle parazitovat na některých líbivých hláškách. Důvod, proč jsme recenzi opatřili právě tímto titulkem, je totiž mnohem prozaičtější.
Nejnovější kniha autora a producenta zábavných rozhlasových a televizních pořadů a historických dokumentů Vladimíra Mertlíka nese název Lví silou, vzletem sokolím s podtitulem První republika – mýtus a realita a vydala ji Euromedia Group – Knižní klub v edici Universum. Nevyšla ovšem při příležitosti právě skončeného, XVI. všesokolského sletu, jak mnohé čtenáře asi napadne, nýbrž se neotřelou, a přitom čtivou formou zabývá prvorepublikovými mýty a často drsnou realitou. Neopomíjí hluboké rozpory mezi Karlem Kramářem na jedné a Tomášem Garriguem Masarykem s Edvardem Benešem na druhé straně.
Ó Němče, ode všech národů proklatý!
Titulek této recenze pochází z epizody věnované Mertlíkem 28. říjnu 1918, dni vyhlášení samostatné Československé republiky. Jásající dav se valí pražským Václavským náměstím opojen radostí z právě nabyté svobody, když náhle spatří muže s židovským obličejem. Euforie bleskově přechází v averzi a hrozí lynč. „Lidičky, nebijte mne, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler!“ brání se zoufale národem milovaný bard a autor písně Naše zlatá republika.
Lůza se jako mávnutím kouzelným proutkem opět mění v osvobozený národ, jenž nese tolik milovaného Hašlera – tedy toho Židáka – ke zlaté kapličce. A z balkónu se rozléhá umělcův zvučný hlas: „Ó Němče, ode všech národů proklatý, dnes jest hodina pomsty, hodina odplaty!“ Mertlík tuto příznačnou scénu škodolibě glosuje: „Kdo by to do toho kluka židáckýho řek’, že?“ Podobných kuriozit zde najdeme mnohem víc a přispívají k osvěžení textu.
Nostalgie po „zbořeném“ Rakousku
Autor nezanedbává složitou prvorepublikovou národnostní otázku, jež se po dvacetileté existenci stala nedořešeným břemenem, které jí zlámalo vaz. Jistě by neškodilo srovnání se situací v sousedních státech v kontextu tehdejší doby (ona ta první republika přes všechny nedostatky zase tak špatná nebyla, zvláště když uvážíme, co po ní následovalo). Mertlík je k ní sice na vkus leckoho až příliš neúprosně kritický, sám se však netají určitou nostalgií po „zbořeném“ Rakousku.
Zatvrzelé obdivovatele první republiky Mertlíkova práce spíše rozlítí, nelze jí však upřít ten klad, že nastavuje neúprosné zrcadlo nostalgikům odmítajícím vidět skutečnost jinak nežli růžovými brýlemi a přinejmenším nutí k zamyšlení nad naší minulostí. Což vzhledem k tomu, že nejde o nijak zvlášť objemný svazek, není vůbec málo.
