Osada na pahorku: Jedinečná zpráva o stavu izraelské společnosti
Na obálce pátého, doma i v zahraničí velmi oceňovaného románu Asafa Gavrona Osada na pahorku, který vydalo v překladu Magdalény Křížové (nominovaném letos na cenu Magnesia Litera) nakladatelství Pistorius & Olšanská, je fotografie pouště a pustiny. K ní vede prašná pěšina. Nikde ani živáčka. Krajina, jež na jednu stranu láká na cestu, na druhou stranu naznačuje, že ta cesta nebude vůbec jednoduchá. Tento dojem potvrzuje žlutá páska přes obálku informující čtenáře, že jde o vůbec „první román z prostředí izraelských osad na Západním břehu“; tedy že se děj bude odehrávat v prostředí výbušném, nepřehledném a docela bezútěšném.
O Izraeli slýcháme ve zpravodajských pořadech každou chvíli a řekl bych, že většině posluchačů, kteří se tomuto tématu nevěnují profesně a profesionálně, musejí problémy židovského státu splynout do jedné homogenní koule, která nakonec vysílá jedinou zprávu: tady je to všechno opravdu hodně složité.
Izraelský spisovatel, překladatel a rockový muzikant Asaf Gavron (*1969) tenhle pocit nijak nevyvrací, ale může čtenářům svého společenského románu mnoho věcí a jevů přiblížit a vysvětlit velmi přesným a sympaticky nezaujatým popisem života lidí, kteří tuhle oblast obývají.
Je ve svém vyprávění důkladný. Důkladně se seznámíme se životem v zakázané osadě, která štve Palestince, vládu, humanitární organizace, prostě všechny kromě svých obyvatel. Nahlédneme do Tel Avivu i do Ameriky, setkáme se s pestrou směsicí lidí, které máme běžně tendenci házet všechny do jednoho pytle. Ačkoli je zřejmá hlavně linie postavená na známé fabuli o dvou bratrech, z nichž každý je úplně jiný a každý představuje úplně jiný pohled na svět a úplně jiná východiska, nešetří se ani množstvím epizod a odboček doplňujících obraz, který není jenom lehce nahozen, ale stává se rozsáhlou freskou, barevnou a pestrou. Freskou, která naplňuje ambici být nejen jakousi „zprávou o stavu izraelské společnosti“, ale také literaturou, ke které se budeme vracet.
Osada na pahorku není rychlá kniha, nejsou tu sekvence, které by nedovolily při čtení přestat, zamyslet se a vrátit o pár stránek zpátky. Píše se o ní, že obsahuje „komický osten“; já jsem ji však četl s naprostou vážností a s očima doširoka otevřenýma. Vstřebával jsem všechno jako člověk, kterému se otevírá nový svět a vtipy domácích ještě tak docela nechápe. Při dalším výletě do to už možná budu mít jednodušší.
