Progresívní slovenský kytarista David Kollar vydal s norským trumpetistou Arvem Henriksenem úchvatné album
Agilnímu slovenskému kytaristovi Davidu Kollarovi (34) se daří hrát se světově uznávanými hudebníky již delší dobu, ale asi nejvíc ho proslavila spolupráce s bubeníkem skupiny King Crimson Patem Mastelottem ve společné skupině KoMaRa. Na začátku léta se mu splnil další sen. Vydal desku Illusion of a Separate World s proslulým norským trumpetistou Arvem Henriksenem.
Letos jste zaznamenal velký úspěch. U slovenského vydavatelství Hevhetia jste společně s norským trumpetistou Arvem Henriksenem vydali album Illusion of a Separate World. Jak jste s deskou spokojený?
To je těžká otázka. Samozřejmě jsme spokojení. Vybrali jsme 12 ze 17 skladeb. Byl to náročný proces. Vytvořil jsem kompletně hudební skici a Arve do nich dohrával trubky a efekty. Postupně se formoval výsledný materiál.
S Arvem Henriksenem jste měli už loni společný koncert. Jak jste se setkali?
Hral jsem sólo koncert v Praze na festivalu Spectaculare, po mně vystupovali Arve a Christian Fennesz. Cestou na zvukovou zkoušku jsme se potkali na chodníku a říkali mi, že si přeložili veceři, aby mě viděli hrát. Po koncertě mi Arve dal svůj e-mail a telefonní číslo. S oběma jsem později vystupoval.
Na červencovém festivalu Hevhetia ShowCase 2018 v Košicích jste měli společné vystoupení zopakovat. Proč k tomu nedošlo?
Den před koncertem mi Arve napsal SMS, že mu není dobře. Nechal mě čekat několik hodin, co na to řekne jeho doktor. Večer mi poslal SMS, že nepřijede. Hned jsem psal Nilsi Petteru Molvaerovi, jestli by nepřijel na záskok, ale byl na turné s Eivindem Aarsetem. Telefonoval jsem Fenneszovi a ten byl na horách s manželkou na dovolené. Den předtím jsem se setkal v Košicích s Erikem Truffazem. Ptal se mě, jestli hraji s Arvem a Patem Mastelottem. Říkal, že si někdy musíme zahrát, a dal mi telefon. Tak jsem zavolal jemu. Naštěstí, že byl ještě v Košicích. Zůstal tedy o den déle a vystoupil se mnou.
Někdy je náhoda zajímavá. Měl jste vystoupit s Arvem Henriksenem a místo toho si zahrajete s Erikem Truffazem. Jak se vám hrálo? Deska Illusion of a Separate World se mi zdála klidnější než naživo duo Kollar&Truffaz. Byl jste nervózní?
Hrálo se mi výborně. Byla to improvizace. Erik sice používá kvákadlo a looper, ale Arve používé celé zvukové škály od syntezátorů, zpěv a live processing, takže jsem musel celé základy skladeb vytvářet já. Erik hrál do toho, co slyšel. Bylo to trochu náročné, ale byla to výzva. Přiznám se, že to potěší, když řekneš Truffazovi, jestli si s tebou nezahraje druhý den na festivalu, a on ti odpoví, že ano. Erik je vynikající člověk. Velmi mě inspiroval. Myslím, že i pro publikum to byl zážitek, když zjistilo, že vystoupí Erik Truffaz. Věděli, že nemáme nic připravené. Viděli, jak hudba vzniká přímo před nimi.
Vyplyne z toho další spolupráce?
Plánujeme s Erikem pár skladeb, možná EP.
Dlouhou dobu spolupracujete s bubeníkem Patem Mastelottem, kterého lidé znají především z King Crimson. Jak se znáte dlouho?
Myslím, že od roku 2014. Byl jsem na koncertě Crimson Project ve Varšavě, kde jsem dal Patovi své album The Son. Později mi napsal, že si to poslechl, a navrhl založit společnou kapelu. Tak vznikla KoMaRa. Pat mě dostal na světovou scénu.
Před dvěma lety vám vyšla kniha Zápisky I. / Alchymie úspěchu a prohry. V ní popisujete, že se neustále vzděláváte, a to nejen hudebně. Dokonce na to máte denní plán. Platí to stále?
Takové plány jsem si dělal, když jsem měl před sebou nějakou velkou výzvu. Momentálně nemám žádný denní plán. Snažím se pozitivně myslet.
Zaujala mě v knize pasáž, ve které jste opustil seminář u Roberta Frippa. Nelitujete toho?
Určitě ne. Mluvil jsem o tom s Erikem Truffazem a nasmáli jsme se. Fripp toho pro hudební svět přinesl opravdu hodně. Jeho From Good to Great: Beginner to Mastery je skvělé. Kurz ale byla blbost pro fanatiky.
V Zápiscích I. se zmiňujete také o své rodině. Skupina U2 má přísloví, že rodinný život je nepřítel rocku. Myslí to tak, že nemůžete zahrát vynikající kytarové sólo, když pak musíte jít pro dítě do školky a nakoupit. Jak to máte vy?
Moje poslední sólo je na desce Stevena Wilsona ve skladbě Detonation… Je to samozřejmě komplikovanější, když máš rodinu a závazky, ale mě rodina formuje a posouvá dopředu. V životě nemůžeš jen hrát, nemůžeš mít radost jen z hudby. A na druhou stranu, při kytarových partech The Edge z U2 bych utáhl i pět rodin.
U2 to řeší tak, že se před nahráváním odjedou soustředit mimo své domovy. Např. před albem Achtung Baby do Berlína...
To dělám i já. Snažím se vždy jít pracovat někam jinam. Desku Illusion of a Separate World jsem připravoval v Itálii.
Připravujete druhý díl Zápisků?
Píšu stále. Přemýšlím, že je budu zveřejňovat on-line… Možná formou blogu. Vydat knihu je náročný proces, náročná je i její distribuce a reklama. Stojí to hodně peněz…
Studoval jste u Andreje Šebana. Hrajete někdy spolu?
Hráli jsme spolu asi jednou na chatě ve východním Slovensku asi kolem roku 2009. S Andrejem neudržujeme žádný kontakt. Je to takové typicky slovenské...
Jak pokračuje vaše spolupráce se Stevenem Wilsonem, na jehož poslední desce To the Bone hrajete?
Před Stevenem jsem předskakoval na třech koncertech. Po posledním v Polsku za mnou přišel, že má pro mě nové skladby. Ale dodnes mi nic nepřišlo. Nahrával jsem minulý týden šest skladeb pro Marka Minnemanna (německý bubeník a kytarista, který v roce 2010 odehrál turné s kapelou Adrian Belew Power Trio a vydal společné album s Treyem Gunnem, nazvané Modulator., pozn. red.). Se Stevenem se nerozešli v dobrém… takže doufám, že se Steven neurazil.
Jste také autor hudby k filmům. Pracujete na nějakém novém soundtracku?
Momentálně ne. Koncem roku nebo začátkem příštího by měl jít do kin film Punk je HneĎ. Soundtrack je už na mém webu. Celou hudbu jsem dělal sám včetně programování bicích. Akorát v poslední skladbě bubnuje Gergo Borlai (maďarský bubeník, který v současné době žije v Los Angeles, spolupracoval s celou řadou významných muzikantů po celém světě, pozn. red.).
Není možné si u vás nevšimnout iniciál Andreje Tarkovského na vaší kytaře. Máte k němu zvláštní vztah?
Je to můj nejoblíbenější režisér. Citím s ním silné propojení. Dokonce mám i tričko Directed by Andrej Tarkovsky. Nejradějí mám jeho film Stalker. Mám i jeho Deník 1970-1986 a ostatní knihy. Jsem ale také fanoušek Ingmara Bergmana.
Jak komponujete? Necháte hudbu přicházet samu od sebe, nebo to musíte tzv. vysedět...?
Většinou si to vysedím, ale občas přijde sama.
Co vás v poslední době v umění zaujalo?
Kniha Irvina D. Yaloma Jak jsem se stal sám sebou (vydala Premedia, 2018, v anglickém originálu Becoming Myself: A psychiatris-t‘s Memoir (Basic Books 2017, pozn. red.).
A mimo umění?
Seriál Black Mirror, jenž výborně kritizuje šílenou dobu, ve které žijeme.
Jaké tři desky byste si vzal na příslovečný „opuštěný ostrov“?
Massive Attack Mezzanine, Johann Johannsson Arrival soundtrack a Johny Cash American IV.
Koho považujete ve svém okolí a na Slovensku za neobjevený talent?
Tomáše Mutinu. Je vynikající v elektronické hudbě.
Jaký jste měl nejhorší hudební zážitek?
Můj sólo koncert.
A nejlepší?
Můj sólo koncert.
