Herečka napsala bestseller o třech ženách-bojovnicích. Její Cop ovíjí celou Zemi
Francouzská režisérka, herečka, scenáristka a spisovatelka Laetitia Colombani ve třech ženských příbězích reflektuje společenský stav na třech místech na Zemi a snaží se postihnout, co přesně znamená být ženou v současném světě. Ve Francii prý se románu Cop prodalo na 300 000 výtisků, chystají se překlady do 28 jazyků… Vyhledávaný letní bestseller, dvě stě stran tak akorát na deku nebo do letadla, právě vydal v překladu Alexandry Pflimpflové Odeon ve své prestižní edici Světová knihovna. Jak ho čte básník Vít Kremlička?
Spíše než o román se jedná o tři do copu spletené povídky, charakterizované ženskostí titulních postav, s feministickým náhledem. Jedna z hrdinek, kanadská advokátka, se jmenuje Sarah Cohenová (pro znalce židovských anekdot Sára Kohnová, tedy manželka přítele pana Roubíčka). Přes vlásenkářskou dílnu na Sicílii, kterou vede knírkatá Sicilanka Giulia s kašmírskou máničkou, k ní doputuje paruka z vlasů indické sběračky hoven Smity, která svoji hřívu obětovala ve višnuistické svatyni, zdobené védskými svastikami kdesi v indickém Tirupati.
Ani šoufek na bidle
Začněme Smitou, skutečně velkolepou tragickou postavou v lidské odhodlanosti a mateřské zodpovědnosti. S dcerou a manželem žije na vsi, a protože v kastovním systému byla vřazena mezi „nedotknutelné“ dalíty, může se z pracovního hlediska věnovat pouze sběru lidských lejn z latrín, zatímco její manžel se živí lovem krys na polích. To všechno dělají holýma rukama, Smita nemá ani šoufek na bidle, natož rukavice, a hovna odnáší v koši na zádech. Vláda totiž nesplnila slib, že zavede na venkově kanalizaci a podpoří výstavbu latrín. Téměř to působí, že jde o úmysl, aby zůstal zakonzervovaný nelidský kastovní systém a nespravedlnost jeho hierarchie.
Katastrofa nastává, když se Smitina dceruška Lalita vrátí po prvním dni školy hladová a zbitá představitelem kasty bráhmanů, jenž vystupuje jako učitel vesnické školy a děvče nutil k uklízení třídy, namísto aby se učila s ostatními. Takový kastovní brainwashing v kostce... Člověk maně uvažuje, kolik darebáctví a zvůle se ještě skrývá v obludném kastovnictví, kde jedni získávají úděl pouze zrozením, ač třeba blbové, zatímco schopní – a schopné, protože ženy v kastě jsou kapitolou samou pro sebe! – jsou deklasováni do podřadnosti, ač jsou nezbytnými pro fungování celku a mají práva na rozvoj osobnosti jako všichni...
Ještě ke kastovním systémům
Když synkreticky oprášíme staré dobré pragmatiky a pozitivisty včetně Matky Terezy a nerozlučné dvojky Marxe s Engelsem, pochopíme, že potřeby dalítů jsou ignorovány státní mocí a tradičním společenstvím kvůli jejich nízké ekonomické síle a závislém společenském postavení, jak jim je kastovnictvím vnucen (život z almužen a bez respektu, zamezování zaslouženého společenského vzestupu, donucování k vykonávání hygienických a sanačních prací, jež jsou opovrhované, ač nezbytné). Tak čtenář pochopí, že Smita už nehodlá s dcerkou mezi takovými nespravedlivými darebáky dál žít a odejde provždy z toho podivného kraje...
Mohu jedině doporučiti
Ačkoli stylistiku Laetitie Colombani považuji za verbální ekvilibristiku s průměrnou ambicí bez metaforiky, oproštěnou vieweghovsko-kunderovsky (klenutého souvětí se nedočkáte, pouze popisných vět a zámlk, jak to má filmová generace ráda), příběh tří ambiciózních žen s problémy dnešní době vlastními plyne parádně. Cop Laetitie Colombani je čtenářsky vděčný, hezky účelně vystavěný a mohu jej p. t. čtenářstvu jedině doporučiti. Jeho téma se ostatně vine uměním již drahný čas.
