Feminismus je základem funkčních vztahů, říká femme fatale Chimamanda Ngozi Adichie
Nigerijská, ve Spojených státech žijící prozaička Chimamanda Ngozi Adichie (*1977) dala prvnímu ze svých manifestů v roce 2014 jiný název, než je ten český. Ten zní Feminismus je pro každého, což je neadresná nabídka a možnost, zatímco původní We Should All Be Feminists je podstatně údernější, avšak v adekvátním rozsahu obtížně přeložitelná přímá výzva. Nakladatelství Host těsně před prázdninami vydalo ve formě hezkých knížeček tento důležitý esej i úzce související epištolu přítelkyni, Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních. A my jejich autorce věnujeme rubriku Femme fatale v aktuálním čísle Reflexu, který vyšel právě dnes.
Pro mnohé budou poznatky Chimamandy Ngozi Adichie, lapidárně shrnuté do krátkých, jasných, prostých vět, denní chleba, přesto není na škodu si promrskat malou násobilku během dvou hodin, které na přečtení obou feministických bibliček postačí. Autorka ve vší jednoduchosti popisuje (bohužel bez odkazů na výzkumy a statistiky), jak má sdílená péče o dítě mezi rodiči pozitivní vliv na všechny zúčastněné, proč je růžová a panenky pro holky a modrá a vrtulníky pro kluky svěrací kazajkou potomků i dospěláků nebo jak čtení, kritické myšlení a zavržení stereotypů v jednání i v jazyce napomáhá spravedlivé výchově k samostatnosti a svobodomyslnosti. V osvícených rodinách dnes už zřejmě neplatí, že kluci mají povoleno být „raubíři“ a jsou chváleni za zvědavost, dravost a divokost, zatímco holky jsou „princezny“, které se nesmějí umazat, ani když za své bratry vykonávají domácí práce. Tak totiž Chimamanda Adichie vnímá převládající model výchovy. Musíme ovšem vzít v potaz, že vyrostla v Nigérii, kde se lpí na genderových stereotypech a nesnesitelných tradicích – když prý nigerijská žena v restauraci zaplatí za sebe i spolustolovníka útratu, číšník vezme její peníze, ale poděkuje muži.
O přínosu eseje i dopisu není pochyb, ale když se kácel les, sem tam odletěla nevynucená tříska. Generalizující tvrzení typu „genderové role jsou absolutní nesmysl“ lze snadno zpochybnit, slepou vírou čpící a ideologicky zatížené výroky typu „rozumím ti, když říkáš, že si nejsi vždycky jistá, jak na různé situace náležitě feministicky reagovat“ nebo výchovná rada matce malé holčičky Chizalum „zkus před Chizalum příliš nepoužívat slova jako ,mizogynieʻ a ,patriarchátʻ“ evokují svazáckou didaktickou příručku. Kdyby ovšem tyhle dvě knížečky dostal k dispozici každý z nás, jako ve Švédsku díky ministerstvu školství obdrželo publikaci Feminismus je pro každého přes sto tisíc šestnáctiletých studentů a učňů, stal by se svět bezpochyby spravedlivějším a lepším místem pro život.
