Bláznivý román slavného Slováka: Sobí moč, rozpínaví Rusáci a náčelník Ošklivec
To jsem nevěděl, že konzumovat muchomůrky červené prostřednictvím sobů je mnohem příjemnější než jíst je jenom tak nasušené! Dělá se to tak, že muchomůrky necháte sežrat sobům a sami potom konzumujete jejich lehce kontaminovanou moč. A není to jediná věc, kterou jsem se dozvěděl z čtyřsetstránkového románu Alexandera Boldizara Ošklivec, jejž v českém překladu stihla ještě před prázdninami vydat brněnská JOTA (z anglického originálu The Ugly ho přeložil Richard Janda).
Plácat holky po zadku
Slovák Ošklivec Mužduk IV. žije na Sibiři se svým slovenským kmenem a budoucnost si nijak neplánuje. Stane se náčelníkem; o svou pozici uvnitř kmene se bude ucházet a bojovat prostřednictvím tradiční hry – házení balvanů na své soky. Bude též kromě již zmíněné sobí moči konzumovat slivovici, plácat holky po zadku a vůbec si s nimi užívat rustikálního života, bránit se Rusákům. Jenomže: do jeho života a do života jeho kmene vstoupí americký obchodník, který od Rusů koupil území, jež Slováci obývají a na němž mají v plánu postavit hotel a motýlí rezervaci.
Mužduk si uvědomí, že tohle je svět, ve kterém neplatí srozumitelná pravidla: já chlap, ty chlap, tak si to vyřídíme na férovku... Tohle je svět kliček a smyček, ve kterém se nevrhají kameny, ale kde je potřeba vrhat slova. Tady začíná jeho „cesta tam a zase zpátky“, přes Sibiř na Harvard a pak zas přes Afriku nazpět do hor.
Cesta tam a zase zpátky
Alexander Boldizar, sám původem Slovák a rovněž absolvent Harvardu, který nějaký čas prožil v Africe, ze svých zkušeností upekl bizarní a pitoreskní román podávající velmi přesnou zprávu o světě, ve kterém žijeme. Vyprávění se po úvodní kapitole rozeběhne dvěma liniemi: po africké a po harvardské. Ty posléze začínají vysvětlovat jedna druhou a každá z nich líčí život ve zcela jiných realitách a reáliích, ve kterých nám je dáno, tak či tak, i když málokdy takto intenzivně, žít své životy.
„To není pravda,“ píše Boldizar. „Jsem tady ze stejného důvodu, z jakého přišli do Afriky všichni běloši.“
„Vydělávat peníze a financovat občanské války?“ zeptal se Amadou.
„Běloši přicházeli do Afriky, aby je nesvazovala žádná pravidla, kterých si ve svých zemích vytvořili příliš.“
A o to jde!
A nejen v této knize. Máme pravidla, podle kterých bychom chtěli žít, jenomže se podle všech najednou žít nedá. Je to trvalý a stále se rozrůstající rozpor, který jako by neměl řešení. Kromě života na nějaké vlastní „Sibiři“, kam okolní svět nedosáhne. Naštěstí to jde. Alespoň v některých knihách. Třeba v Ošklivci.
