Taková ženská jako já: Svěží vánek v české ženské literatuře
Do nepříliš rozbouřených řek české ženské literatury nakráčela sebevědomým krokem filmová mediální specialistka Uljana Donátová (*1960), když letos v srpnu vydala v nakladatelství Motto svou románovou prvotinu Taková ženská jako já.
Do segmentu, kde všechny české televize dlouhodobě selhávají – totiž do světa samostatných, vzdělaných a zajímavých ženských hrdinek, kterým je přes padesát, ale ani omylem se nechystají vařit biostravu pro vnoučata či vyrábět keramické hrnky – vstupuje Uljana Donátová naprosto smysluplně. Má zde totiž nepřeberné množství prostoru. Představuje nám hrdinku Johanu, která se, byť trochu zdráhavě, rozhodne znovu vyrazit do boje o muže svých snů, o „pana Pravého“, kterého kdysi ztratila. „Chceš po mně, abych soupeřila s nějakou mladou holkou s pevnou pletí a pravidelnou ovulací?“ ptá se v knížce překvapeně. A ano, přesně tohle se po Johaně chce.
Evelínin duch
Taková ženská jako já si ale proti případné banalitě o dvou ženách, které milují stejného muže, pomáhá poměrně neotřele. Ty ženy totiž nejsou sokyněmi. Plují spolu v pádných, racionálních dialozích na stejné lodi, jde jim o stejnou věc – aby se „ten jejich“ měl dobře, aby ho někdo po zbytek života ohlídal a aby nebyl lapen do tenat mladé zlatokopky. Práte se, jak je to možné? Evelína, jediná a celoživotní manželka onoho Alexe Krause, už má to pozemské trápení s proutníkem za sebou, zemřela a zjevuje se v knize jako duch. To dává autorce prostor pro fantazii i pro neotřelé varianty příběhů, které vám dvě živé antagonistky dohromady jednoduše nikdy nespletou.
O podobách rodiny i mateřství
Knížka tak vypráví o docela zásadních věcech, nad kterými by museli čtenáři brečet, kdyby se jim, díky zvratům v příběhu i jednoduše, cynicky popsaným situacím, místo toho nesmáli nebo aspoň neusmívali. Je to knížka o funkčních rodinách, které jsou vlastně nefunkční, i o rozbitých rodinách, které mají svůj smysl. Je to kniha o mateřství i o touze neobětovat mateřskému citu všechno jen proto, že přicházejí vnoučata. Je o zcela legitimní snaze cítit se dobře i ve chvíli, kdy už nemáte, jak se strachuje Johana, „pevný zadek“, a navíc vám překáží „chytrá hlava.“
Kdybych byla televizní dramaturg, Takovou ženskou jako já si přečtu.
