Raketový úspěch hudebníka a režiséra Filipa Homoly
Pražský rodák Filip Homola (49) bezmála dvacet let působí v Naivním divadle Liberec. Za poslední roky získal několik významných ocenění, ať už jako režisér, autor scénické hudby, nebo herec s loutkou.
Celý život Filipa Homoly je symbióza divadla a hudby. Oboje dělá profesionálně a osobním nadšením. A právem byl několikrát oceněn na různých divadelních festivalech a ve výročních divadelních anketách za režii, scénickou hudbu, zvukový design i loutkoherectví. Nejvíce cen pak získal za aktuální, veleúspěšné představení Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, které zrežíroval na motivy knihy Judith Shalanské Atlas odlehlých ostrovů. Mělo premiéru 18. února 2017 v Naivním divadle Liberec a od té doby je stále vyprodané. Režisér Homola k této inscenaci vytvořil scénický koncept a se skupinou Kora et le Mechanix, jejíž je členem, složil i hudbu. Ta byla také nominována na Cenu divadelní kritiky za Hudbu roku 2017 a ocenění z této ankety si odnesl za stejné představení i scénograf Kamil Bělohrádek.
Právě symbióza je pro Homolu typická a činí jeho díla originálními. Obdobně se v minulosti nechal inspirovat experimentální knihou německého básníka Hanse Magnuse Enzensbergera Zánik Titaniku, na jejímž základě s předkladatelem a básníkem Pavlem Novotným za spolupráce skupiny Kora et le Mechanix vznikla divadelní kompozice Zánik Titaniku, jejíž soundtrack vyšel i na CD u vydavatelství Polí5.
Slyšet jej, stejně jako soundtrack z představení Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, můžete na bandcampových stránkách kapely. S hudebním projektem Kora et le Mechanix Filipa Homolu můžete vidět v sobotu 22. září na pražském festivalu Ozvěny továrny nebo 7. listopadu v libereckém Naivním divadle, kde připravuje pro všechny tři patra budovy zvukovou performance.
1) Co tě na hudbě přitahuje?
Hudba je podle mého názoru nejsilnější forma umění. Rezonuje v duši, inicializuje mysl, má důležité poslání v lidském životě, vyvolává pocity, může být osvobozující od reality, stává se drogou nebo analgetikem, antidepresivem, očišťuje. Rozehrává představivost, vytváří krajiny. To vše mě na ní přitahuje. Ať už jako posluchače, nebo tvůrce.
2) Máš nějakou vizi, za kterou směřuješ, nebo necháváš hudbu ze sebe jen volně plynout?
Na začátku je většinou myšlenka, ta přichází jako první. Poté vytvořím nějaký základ, nějakou zvukovou krajinu a začínám vrstvit a přicházejí stopy s rytmy, basové základy, sólové nástroje, další a další plochy. Nechám se unést a potom se musím zastavit, vrátit se k původní myšlence a smazat 97 procent natočeného materiálu, abych zjistil, že tak jednoduché to musí být. A pak je to ono.
3) Co tě poslední dobou nejvíce zaujalo?
Gavin Bryars Jesus’ blood never failed me ye, to je nádherná kompozice, která má sílu zasáhnout člověka zevnitř. Pak Jean Grae & Quelle Chris Everything’s fine, pro mě v současnosti nejlepší hip hop/rap album, s hravostí vytvořená deska, skvělé zvuky, výborný rap. A ještě Laibach Also sprach Zarathustra. Jejich poslední album je scénická hudba, která stojí sama o sobě na pevných nohách. Má překvapivé kompozice, hra s dynamikou, temné samply, myšlenka. Skvělé, skvělé!
