Čínský spisovatel Liao I-wu: „Zeman je člověk velmi hloupý, bez kulturního rozhledu, podlézající Rusku i Číně.“
Tento zahraniční host prvního ročníku plzeňského Světa knihy byl asi nejvíc na roztrhání. Čínský zakázaný prozaik, hudebník a básník Liao I-wu, autor mj. do češtiny přeložených knih o současné Číně Hovory se spodinou (č. Mladá fronta, 2013) a Kulky a opium (č. Mladá fronta, 2014), tu v debatách kritizoval čínský komunistický režim, hrál na flétnu, poskytoval rozhovory. Jeden také Reflexu.
Čtyři roky jste seděl ve vězení, stíhání jste se však nevyhnul ani na svobodě. Před sedmi lety jste z Číny emigroval do Německa. Jak se vám v Berlíně žije?
Ve srovnání s čínskou minulostí skvěle. Nemám si na co stěžovat, i když, pravda, svoji skoro devadesátiletou matku a dceru, které žijí v provincii Sečuan, bych rád viděl častěji. Mám teď novou rodinu, ženu, malou dcerku, ale hlavně se mi v Německu podařilo vydat už osm knih a získat za ně šest německých literárních cen a pět mezinárodních.
Posledním vaším oceněním byla v srpnu cena Nadace Knihovny Václava Havla – obdržíte ji za pár týdnů v New Yorku jakožto odvážný spisovatel v nebezpečí. Co to pro vás znamená?
Ta cena pro mě má zvláštní význam, protože spojuje moji osobu s mou disidentskou minulostí, s pamětí, o které píšu. V tom cyklu je přítomna velká osobnost Václava Havla a také Liou Siao-poa, nositele Nobelovy ceny míru z roku 2010. Havel byl pro nás v devadesátých letech ikonou, četli jsme jeho texty a hledali v nich stopy naší, čínské přítomnosti. Když Liou Siao-po napsal a nechal podepisovat Chartu 08, musela být všem zjevná spojitost s Chartou 77 a s ČSSR. Liou Siao-po si vysloužil jedenáct let věznění a trýznění a spoustu cen, které ho snad ve vězení aspoň trochu potěšily – třeba vaši Cenu Homo homini nadace Člověk v tísni. Mimochodem, V češtině zanedlouho vyjdou básně jeho vdovy a mé vzácné přítelkyně Liou Sia, které jsme četli v pátek tady, na plzeňském Světě knihy. Odkaz Liou Siao-Poa ve verších Liou Sia žije dál, přečtěte si výbor z nich s názvem Prázdná židle.
Včera jste na veřejné debatě řekl, že Miloš Zeman je figurkou v rukou despotů. Při jeho loňské návštěvě Číny jste v České televizi mimo jiné prohlásil, že „to, jakým způsobem se prezident sklání před diktátorskými režimy, je ostuda celé České republiky a jejích občanů. Člověk, který je v rozhovoru pro centrální čínskou televizi tak podlézavý a maže všem med kolem pusy, se chová hůř jak prostitutka. Protože i prostitutka umí s lidmi obchodovat – ale i když to berete jako obchod, nepotřebujete se tak hrozně ponižovat…“
Jeho osobu a jeho chování považuju za zradu odkazu Václava Havla. Kdyby jeho jednání bylo nějak opodstatněné, budiž, ale připadá mi jako člověk velmi hloupý, bez kulturního rozhledu, podlézající Rusku i Číně. Miloš Zeman dnes a denně svými výroky a jednáním popírá zásadní hodnoty, které bychom se měli snažit uchovávat, a ne je jako on pošlapávat. Nechápu, jak si ho mohla většina vás Čechů zvolit za svého prezidenta – nějak si neumím představit, proč o něm smýšlejí dobře.
Sledujete samozřejmě i politickou situaci v Číně. Jsou represe režimu silnější než v minulosti? Může se i rudá Čína demokratizovat?
Ani v nejhorších dobách se člověk nesmí vzdávat, naděje umírá poslední. To dokazuje mimo jiné příklad už vzpomínaného Václava Havla, který spolu s tisíci dalších lidí za svobodu také dlouho bojoval a dlouho na ni čekal. Nevzdám se – jinak by boj mých předchůdců a souputníků i těch, kteří přijdou po mně, ztratil cenu. Pokračujeme v boji, a i když Liou Siao-po loni zemřel na dlouhým vězněním podlomené zdraví a rakovinu, musíme vytrvat a sledovat jeho odkaz. Jsem spisovatel a jsem disident, nikoli politik, takže nepřemýšlím jako politik. Když jsem roku 2012 přebíral Mírovou cenu německých knihkupců, řekl jsem v děkovném proslovu, že pro proces čínské demokratizace by bylo nejlepší, aby se rozpadla. A v té době na tom Čína byla relativně dobře se zahraničními vztahy s Evropou i s Barackem Obamou, který pokračoval v Clintonově politice rozvíjení vztahů s Čínou… Teď je to horší.
Když jste seděl v čínském vězení, mučili vás a vy se ze zoufalství dvakrát pokusil o sebevraždu, pomáhalo vám vědomí, že se někdo venku snaží o vaši záchranu? Povzbuzovaly vás akce a petice Amnesty International a jiných organizací, které o vašem případu šířily zprávy po světě, nebo vám vůbec nepřišly na mysl?
Narážíte na známý rozpor mezi postojem Václava Havla a Milana Kundery. Václav Havel tvrdil, že pro vězně svědomí je nejhorší, když je zapomenut vnější společností. Kundera tehdy zastával názor, že není až tak důležité připomínat v médiích i jinde osud disidenta a že je zásadnější starat se o rodinu daného uvězněného člověka a prakticky jí pomáhat. Já i Liou Siao-po se v téhle otázce stavíme na stranu Václava Havla – také si myslíme, že pro vězně svědomí je nejhorší představa, že na něj svět zapomněl a on že sedí ve vězení úplně zbytečně.
V několika rozhovorech jste řekl, že máte spoustu nápadů i materiálu o Číně a že je spousta knih, které byste mohl napsat. Takže – co píšete teď?
V příštím roce mi vyjde nová kniha, jejíž nejdůležitější část se věnuje posledním chvílím Liou Siao-poa a všem tajným akcím, které toho umučeného, umírajícího člověka měly zachránit a dostat z vězení do zahraničí. Bylo to marné, zabili ho tam. Německá strana teď souhlasila s tím, že je některé věci možné zveřejnit; mám třeba nahrávky telefonátů, když jsem mu volal do vězení. Doufám, že tahle kniha vyjde i v češtině. Těší mě, že i když do Česka jezdím opakovaně, pokaždé se najdou noví lidé, kteří nejenže četli ty moje dvě knihy přeložené do češtiny, ale třeba i další, a mají zájem o příběhy, co v sobě nosím. Teď jsme se setkali třeba s hejtmanem Plzeňského kraje Josefem Bernardem, a i když bývám v případě politiků obezřetný, jeho pozornost mě potěšila.
