Tuzemák? Ani náhodou. Mezi rumy jsou jinačí fajnovky
Kdyby vyšla Velká kniha o rumu před třiceti lety v Čechách a byla věnovaná tuzemské produkci, byla by pochopitelně o tuzemském rumu, který se vyráběl z brambor nebo z čeho vlastně. A určitě by se tam někde objevila jako citát tahle věta: „Komu smrdí rum, tomu smrdí práce.“ Nebo nějaká podobná zhovadilost. Pijáci rumu by si ji asi nikdy nepřečetli, a kdo vystrčil nos za hranice a ochutnal opravdový rum, taky ne. Nebo by si z ní dělal legraci. Stejně jako v ostatních oborech lidské činnosti se nám ale otevřely obzory a my už víme, že i alkohol má své „největší borce“ i své fajnovky.
O rumu to platí stoprocentně, píší Dirk Becker a Dieter H. Wirtz, autoři Velké knihy o rumu, kterou před rovným měsícem vydalo brněnské nakladatelství JOTA. Vybírat je z čeho, protože „podle nejnovějších odhadů existuje (včetně brazilského rumu cachaca) přibližně 16000 různých rumů na světě, přičemž chuťová rozmanitost je téměř nekonečná“.
Jamajka a fermentace. Mňam
Vtipné je, že autoři Velké knihy o rumu nás hned na začátku uklidní: výběr nám prý usnadní fakt, že produkce se rozděluje podle suroviny, která stojí u vzniku oblíbeného destilátu, tedy „buď melasy, která vzniká jako odpadní sirup při výrobě třtinového cukru, nebo destilací získané čerstvě lisované třtinové šťávy“.
Pro začátečníky v oboru přidají doporučení: „Abyste si mohli udělat obrázek o všech různých druzích rummu, degustaci zkrátka neuniknete […] Čím začít? Takzvané lehké rumy, tedy většinou světlé, nebo velmi mladé druhy rumů, se k přímé destilaci zrovna nehodí, poněvadž jim schází hloubka […] Zato existují například rumy z Jamajky, kteroou za sebou mají opravdu dlouhou fermentaci, destilují se v kotlíkových destilačních přístrojích (pot still) a zrají v dřevěných sudech.“
Takže se šípkovou, nebo se zelím?
Když pak čtete nebo jenom listujete dál, dočtete se o tom, jak se to vlastně dělá. Tyhle kapitoly mám rád, protože je nekonečně zajímávé, jak lidstvo vymýšlí nové a ještě lepší způsoby, jak si přivodit rozkoš z pití lahodných nápojů, a jak je tu zároveň důležitá tradice, protože se často ukáže, že starodávné a odzkoušené metody jsou mnohdy těžko překonatelné. A samozřejmě miluju být potom v hospodě, baru nebo třeba v nějakém bufetu tak strašně chytrý a poučený piják, který jenom nechlastá, ale o tom drinku také přemýšlí. Co se týká rumu, budu asi chvílemi nesnesitelný!
A písmenka se poněkud rozmlží...
Aby se člověk stal opravdovým světákem, bylo by nejlepší vypravit se zkoumat objekt svého zájmu rovnou na místa, kde se vyrábí. Jenomže: stihnout se to nedá. Taky je možné, že bych se zamiloval hned do první destinace, kterou bych navštívil. Nebo bych mohl cestou zabloudit. Proto je výhodné pár druhů rumů nakoupit, zabořit se do křesla a při tom ochutnávání číst.
Procestujete s knihou Karibik, Střední a Jižní Ameriku, ale i Indii, Havaj nebo Japonsko a Filipíny, mimo nezůstane ani Evropa. Bodejť že se vám při ochutnávání může stát, že se písmenka poněkud rozmlží, stejně tak ale můžete být tak opojeni čtením o těch (stále ještě) exotických zemích, že zapomenete ochutnávat. A navíc, není to úplně levný koníček, tady se sotva napijete „za korunu z flašky“.
A bohyně čaj s rumem uvaří...
Velkou knihu o rumu brněnská JOTA vypravila sličně; do podzimních plískanic může vnést slunce, teplo a klid. A uznávám, že tahle recenze není moc kritická. Rum (resp. rhum) přináší jistý přátelský tón sám o sobě, je-li požíván střídmě, a aby mohl recenzent být dostatečně kritický, bylo by dobré všechno na vlastní oči vidět a zažít. Což se asi hned tak nepodaří.
Takže na omluvu a na vysvětlenou je tu citát ze záložky knihy, který ukazuje, že tento přístup měli už klasici: „Bohyně čaj s rumem uvaří, už číše nalita je, sama však pije jenom rum a to bez všeho čaje.“
Ano, to napsal Heinrich Heine někdy v předminulém století.
