František Kriegel: Nenáviděný soudruh doktor, který se vzepřel Sovětům
Letošní padesáté výročí okupace Československa armádami pěti členských států Varšavské smlouvy inspirovalo nejedno nakladatelství k vydání titulů na dané téma. Nezaspal ani Ikar a v edici Universum přišel na trh s poutavou knihou MUŽ, KTERÝ STÁL V CESTĚ, jejímž autorem je filmový režisér, scenárista a pedagog Ivan Fíla. Ten má na kontě například na mezinárodních festivalech dobře přijaté snímky Lea a Král zlodějů, jenž se dokonce ocitl v širší nominaci na Oscara a získal cenu za nejlepší evropský scénář.
Svou publikaci, v níž nezapře scenáristu, autor věnoval Františku Krieglovi, jednomu z výrazných protagonistů pražského jara, obrodného demokratizačního procesu. Muži, který jako jediný odmítl podepsat hanebný Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR, známější ve zkrácené podobě jako moskevský protokol.
Nenáviděný haličský Žid
Sovětskými vedoucími představiteli i našimi normalizátory patologicky nenáviděný „haličský Žid“, jak se o něm opovržlivě vyjadřovali, ve svém životním příběhu, jehož nitky Fíla rozplétá, zhmotnil všechny peripetie bouřlivého dvacátého století. V mládí František Kriegel načichl idejemi komunismu, po boku interbrigadistů se zúčastnil občanské války ve Španělsku a po Frankově vítězství uprchl přes Francii, aby se jako smluvní lékař podílel na odporu Číny proti japonské agresi. To, co by u jiné osobnosti posloužilo jako vynikající kádrová průprava, čítanková ukázka internacionalismu, ovšem normalizátoři u Kriegela s primitivní narážkou na jeho židovský původ označili za „kosmopolitismus“. Abychom jej však pouze nezahrnovali chvalozpěvy, připomeňme i stinné stránky Kriegelovy kariéry. V únoru 1948 se jako zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na převzetí moci komunisty, kteří nastolili režim koncem čtyřicátých a v první polovině padesátých let nesrovnatelně brutálnější nežli období normalizace, proti níž Kriegel vystupoval.
Politika jsou kompromisy
Po válce se stal přednostou kliniky Thomayerovy nemocnice a v klíčovém osmašedesátém roce to dotáhl na předsedu ÚV Národní fronty. Tehdy prožil své chvíle slávy, za něž si zaslouží uznání a kterými alespoň částečně smyl ne zrovna obdivuhodné působení v Lidových milicích.
Když Sověti po srpnové invazi potupně odvlekli naše čelné představitele a nutili je podepsat moskevský protokol, Kriegel, jenž dobře znal jejich praktiky a počítal i s variantou, že se nevrátí živý, jako jediný podepsat odmítl.
„Podepíšeme. Všichni. Vyjednali jsme dohodu přijatelnou pro obě strany. Zůstáváš jen ty!“
„Já myslím, že to beze mě zvládnete.“
„Nepustěj tě s náma domů.“
„To je mi jasný, s tím už jsem se smířil.“
„A co bude s Rivou? To jsi takovej sobec, že na ni nemyslíš?“
„Jak dlouho se známe, Gusto? Kolik jsme toho spolu prožili? Pro svý přesvědčení byls ochotnej zemřít. A teď to chceš všechno hodit za hlavu?“
„Tohle je jiná situace. Máme odpovědnost za národ, musíme najít řešení. Politika jsou kompromisy.“
„Ano, ale ne zrada.“
František Kriegel si zachoval tvář
Zarputilý „haličský Žid“ zůstal svému postoji věrný i v následujícím období. Osmnáctého října 1968, na den přesně padesát let před vydáním tohoto Knižního čtvrtka, Národní shromáždění schválilo za nepřítomnosti asi pětiny poslanců, kteří se na protest na jednání nedostavili, Smlouvu o podmínkách a dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Z 242 přítomných hlasovalo 228 pro její schválení, čtyři byli proti (František Kriegel, František Vodsloň, Božena Fuková a Gertruda Sekaninová-Čakrtová), deset se hlasování zdrželo. Podpisem prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody byla smlouva téhož dne ratifikována a vstoupila v platnost. Podle ní bylo stanoveno, že na československém území se rozmístí 75 000 sovětských vojáků, kteří obdrží ubytovací a skladovací prostory, čtyři letiště a tři vojenské nemocnice. Ostatní vojska se měla odsunout. Smlouva tak právně kodifikovala stav vzniklý invazí z 21. srpna.
František Kriegel si tedy zachoval tvář.
