Hovory s TGM a Mars: Prvním filmem radostně proletíte, u druhého trpíte
Těžko byste hledali dva odlišnější zážitky, přitom v základu se vlastně překvapivě podobají: Hovory s TGM a Mars. Minimalistické novinky spoléhající převážně na dialogy, omezené rozpočtem i prostorem a s ne zrovna vstřícným vztahem k divákovi. Jedním radostně proplujete, druhý vysloveně protrpíte.
Mars měla být sranda. Parodie žánru, cimrmanovština 21. století. Kabaret na plátně, chcete-li — vždyť převážnou část české expedice na Mars, jež posloužila jako záminka pro (rádoby)absurdní vtipkování, tvoří členové populární divadelní formace Vosto5. Místo úsměvu však Mars generuje pouze rozpačitost.
Vážné a nevážné se nedaří propojit a kouzlo improvizace zabíjí až trestuhodně amatérské provedení. Jistě, leccos lze svést na stylizaci či vzývaného ducha anarchie, nicméně špatně nasnímaný kontaktní zvuk, kvůli němuž „pochytáme“ sotva polovinu toho, co postavy řeknou, nemá s tvůrčí vzpourou společného zhola nic.
Člověka to mrzí hlavně při vědomí toho, jak zajímavou šanci tvůrci promarnili. Na začátku všeho totiž stojí projekt, jejž tým Benjamina Tučka dovedl až do prestižní vědecké základny vprostřed americké pouště.
Specifické prostředí marťanského simulátoru vyžadovalo i specifické zapojení členů týmu, takže herci například zastávali technické profese. Zajímavý byl navíc i jejich pobyt ve stísněných prostorách ubytovacího modulu. Vlastně by bývalo stačilo málo: nestandardní situaci řádně vytěžit a zpracovat, třeba i jen formou klasického dokumentu — o absurdno už by se postaral sám život.
Příběh, či spíše anekdota o vesmírné výpravě Čechů, z nichž jeden se chce oženit, další zkoumat duše osob vystavených extrémním podmínkám a ještě další zažít adrenalin reality show (za niž expedici umanutě pokládá), však pouze řetězí situace bez ladu a smyslu a divákovi nezbývá než vzdát jakoukoli snahu pochopit. A bohužel i bavit se.
Oč poctivěji ve srovnání s Marsem přistupuje k látce druhá z čerstvých českých novinek, Hovory s TGM. Experiment, jemuž paradoxně věřil málokdo — debutující Jakub Červenka se totiž rozhodl představit národní modlu, prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, výhradně skrze dialog vedený s modlou další, spisovatelem a novinářem Karlem Čapkem.
Mluvící hlavy a fráze, noční můra každého filmového kritika, se ovšem v Červenkových rukách proměnily v překvapivě dynamický tvar. Zásluhou kameramana (Jan Malíř) a střihače, jejichž vynalézavost nezná mezí, a především pak Martina Huby, který proměnil Masaryka z učebnice v lidskou bytost se strachy, touhami a pochybami, zhltneme osmdesátiminutový špacír parkem v Topoľčiankách s nečekaným gustem. A ač se nedozvídáme nic nového, ega, jež do sebe narážejí, křešou jiskry, a když dojde na osobní tón, má jejich konflikt žádoucí hloubku, a hlavně lidskou autenticitu.
Budař obdařil Čapka dotčeného zprávou, že Masaryk nechce vydat jejich knižní hovor, rafinovanou rozpolceností člověka vnitřně křehkého a nejistého, ale navenek až roztomile samolibého, nicméně „jeviště“ patří především Martinu Hubovi. Jeho Masaryk je vítanou antitezí zbožněného tatíčkovství: chlap s rovným postojem vojáka, samolibostí intelektuála, moudrostí politika bez ideálů i křehkostí otce a muže, jenž až k stáru objevuje šíři slova láska.
Momenty, jako je výsostně intimní monolog, v němž Masaryk zpytuje svědomí a omlouvá se za své chyby v mylném domnění, že svědek Čapek naslouchá, dělají z TGM skutečný zážitek. Skromný a možná ne určený pro filmové plátno, ale svými kvalitami převyšující vše, co zatím vzniklo u příležitosti letošního republikového jubilea. Jakuba Červenku bude ještě zajímavé sledovat.
