Metronome festival oznámil další hvězdu. Do Prahy míří legendární elektronici Kraftwerk
Pražský Metronome festival oznámil další zahraniční hvězdu pro následující ročník. Do Prahy zamíří kultovní německá kapela Kraftwerk, která je považována za jednoho z hlavních průkopníků elektronické hudby a na festival přiveze svoji jedinečnou 3D show. Vystoupení se tak stane dokonalou audiovizuální podívanou. Než si tedy nasadíte 3D brýle, připomeňte si s Mardošou z Tata bojs pár milníků, které lemují dálnici Kraftwerk a staly se zároveň milníky moderní hudby. Festival se koná 21. a 22. června 2019. Do 11. listopadu můžete na Metronomefestival.cz zakoupit vstupenky za zvýhodněnou cenu.
Ralf, Karl, Wolfgang a Florian. Kvarteto, které v sedmdesátých letech posunulo pop-music dopředu o stejný kus jako čtveřice John, Paul, George a Ringo v letech šedesátých. Kraftwerk. Neměli sice tolik hitů ani takové prodeje desek jako The Beatles, ale co do vlivu na vývoj hudby a množství kapel a žánrů, jež inspirovali, jsou na tom pánové z Düsseldorfu stejně, ne-li dokonce líp než liverpoolská Fab Four. Kdo ví. Každopádně alba, jako jsou Autobahn, Trans--Europe Express, Computer World a další, se dnes pravidelně umisťují ve všech možných anketách „nejlepších“ desek všech možných dob. Zdá se, že přišla doba, kterou před čtyřiceti lety předpovídali a pro niž vlastně svá alba točili. Díky, konečně nám to dochází!
FLORIAN SCHNEIDER, KRAFTWERK (V POLOVINĚ 70. LET): „Hudba v budoucnosti už nebude záležitostí drahých nástrojů a obrovských aparatur. Budete moci sedět potichu v ložnici a se sluchátky komponovat muziku na miniaturních klávesách.“
1968–1973
Říka se tomu rockové zelí a pomalu to začíná šlapat
Koncem šedesátých let se na západoněmecké hudební scéně začínají dít zajímavé věci. Vzniká čím dál tím víc kapel, které nechtěly jen kopírovat anglické a americké vzory. Nebo jim to moc nešlo, tak pak tvrdily, že ani nechtěly. To je jedno. Každopádně se v sobě muzikanti nesnažili hledat bluesové kořeny, protože žádné takové prostě neměli. Velká část těchto kapel sice byla ovlivněna právě vrcholící psychedelií, ale hrála ji tak nějak jinak. Ostatně – zkuste si představit německé hipíky! Nějak mi to nejde dohromady. Jim to asi také nešlo, a proto si skupiny začínaly nacházet vlastní cesty, jak se s všudypřítomným vlivem anglo-americké scény vypořádat po svém. Tyto kapely, zprvu označované jako Kosmische Musik, se často vyžívaly v dlouhých instrumentálních skladbách, poháněných monotónním rytmem. Řada z nich začala také ve vyšší míře využívat elektroniku. Začátkem sedmdesátých let se mnohé proslavily i za hranicemi Německa. Jména, jako jsou Kluster, Can, Tangerine Dream, Organisation, Neu! či Faust, stále častěji skloňovali především ve Velké Británii. Spíš z legrace je hudební publicisté označovali termínem krautrock. Ne všichni byli z této nálepky nadšeni. Už jen proto, že vycházela z termínu kraut (zelí), což bylo v Anglii lehce pejorativní označení pro Němce. Přibližně něco jako náš český skopčák. Takže je to, asi jako kdybychom třeba hudbu francouzských kapel nazývali žabožrock. Člověk si ale nakonec zvykne na všechno …
Nezapomněl jsem teď náhodou pro samé zelí na Kraftwerk? Nikoli. Na Kraftwerk nezapomínám nikdy! Organisation, jedna z výše zmíněných krautrockových kapel, byla totiž jejich raná fáze. Rozpadají se (zřejmě z organizačních důvodů) po vydání jediné desky. Dvě ústřední postavy Organisation, Ralf Hütter a Florian Schneider, oba klasicky hudebně vzdělaní muzikanti, ale záhy postaví skupinu novou. Tu pojmenovávají hezky německy: Kraftwerk. Elektrárna.
Brian Eno, hudebník a producent: „Kraftwerk zní jako melancholie po budoucnosti.“
1974–1980
Po dálnici s pedálem na podlaze
Düsseldorf na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nebyl jen průmyslové centrum. Byl například sídlem většiny reklamních agentur. Tudíž to bylo místo nakloněné kultuře, kde se pohybovala spousta lidí, co si zakládala na svém uměleckém založení. Düsseldorfská scéna uměla skvěle pracovat se sebeprezentací. Což byla jedna z věcí, kterou se lišila od té berlínské, kde na to tak trochu kašlali. Není tedy divu, že Kraftwerk začali brzy maximálně dotahovat vizuální podobu všeho, co tvořili. Obaly, image, koncertní prezentace, videa.
V letech 1971–1973 vydávají každý rok album (Kraftwerk, Kraftwerk 2, Ralf & Florian). Pomalu se rozjíždějí. Spíše než v rockových klubech vystupují v galeriích nebo na univerzitách. V jejich hudbě postupně ubývá dlouhých improvizovaných pasáží, na významu naopak získává repetitivní rytmus a elektronika. V roce 1974 na to definitivně kápnou: Autobahn! Album, které je celosvětově proslavilo, obsahuje již všechny jejich typické prvky. Elektronický hypnotický puls, klávesové plochy, geniálně jednoduché texty, robotický zpěv či deklamace. „Chladné“, ale zároveň emocemi nabité melodie, odtažitost, přitom zvláštní melancholie. Je to jedno z nejslavnějších krautrockových alb, přestože se jeho autoři od této škatulky snažili distancovat. Zatímco jejich souputníci točili desky o letech do kosmu a dál, Kraftwerk v ústřední písni zůstávají v textu nohama (respektive koly) pevně na zemi – neustále opakují: „Jedeme, jedeme, jedeme po dálnici.“
Na následujících albech (1975 – Radioaktivity, 1977 – Trans-Europe Express, 1978 – The Man Machine) své postupy dále pilují a zdokonalují. V tomto období si také budují – kromě pověsti – vlastní nahrávací studio Kling Klang. Získávají tím naprostou tvůrčí svobodu a kontrolu nad vším, co vypustí do světa. U Kraftwerku ale nikdy nešlo jen o alba. Už jen jeho image je naprosto dotažená a výlučná. Na koncertech předvádí dokonalou antishow: čtyři decentní pánové stojí před svými pultíky a neudělají jediný pohyb navíc. Ačkoli jsou zakladateli taneční hudby, ani se při tom nehnou! V oblecích a kravatách vypadají spíš jako smyčcové kvarteto, skupina vědců či parta manažerů než rozjetá kapela. Svou image se vzdalují nejen krautrocku, ale rocku vůbec. Nepůsobí ale ani jako elektronická kapela. Žádné futuristické blyštivé sci-fi oblečky. Spíš elegáni z dvacátých či třicátých let. S kontrastem futuristického a zastaralého pracují Kraftwerk po celou svou kariéru. Výsledkem je, že zůstávají neustále nadčasoví!
V jejich fantasticky jednoduchých textech, vlastně v celkové tvorbě, je ještě jedna klíčová složka: humor. Přestože není známo, jestli byl kdy na veřejnosti k vidění člen Kraftwerku, jak se směje. Pochybuji. Na to si dávají pozor. Ale bez humoru a lehké ironie by jejich tvorba byla poloviční. Sečteno (samozřejmě kapesní kalkulačkou) a podtrženo: Kraftwerk rovná se koncept. Ať už jde o jednotlivá alba, koncerty, nebo přístup k médiím, za vším cítíte jasný umělecký záměr, jemuž je podřízeno vše. Za svou kariéru mu obětovali leccos včetně několika členů skupiny.
V tomto „zlatém“ období Kraftwerk všem ostatním ujeli. Nejen že ujeli, ostatní teprve šetřili na svá auta. A tak si v osmdesátých letech dovolili trochu přibrzdit ...
AFRIKA BAMBAATAA, DJ, PIONÝR HIP HOPU: „Byl jsem z té desky (Trans-Europe Express) úplně nadšenej! Říkal jsem si: Co jsou zač tihle funkykluci z Německa?“
1981–1991
Na odpočívadle
Pro mnohé poslední „klasické“ album Kraftwerk – Computer World – vychází v roce 1981. Je také jedno z nejúspěšnějších. Hned v roce 1982, po skončení světového turné na jeho podporu, začíná kapela s přípravami následovníka, desky Technicolor. Název (protože na tenhle existovala ochranná značka) pak mění na Techno Pop (na kterýžto žánr by si zase mohli dát ochrannou značku sami Kraftwerk). V roce 1983 z něj vychází první singl Tour de France. Album točí opět ve svém Kling Klangu a míchají v New Yorku. Deska dostává katalogové číslo, je dokončen obal a vytištěny propagační letáky. Ale perfekcionisté Ralf a Florian na poslední chvíli akci zastavují. Album se jim nezdá dost dobré a hodné pověsti skupiny. Následuje dlouhé období vylepšování, přemíchávání a přemíchávání přemíchaného, až v roce 1986 pod názvem Electric Cafe konečně vychází. A propadá. Alespoň komerčně. Je to první album kapely Kraftwerk, jež v době svého vydání už nezní jako hudba budoucnosti. Všude kolem pomalu začíná zuřit revoluce, kterou Kraftwerk sami rozpoutali. V rodící se vlně techna a housu se rozhodně neztrácí, precizní, trochu industriálně a kovově znějící deskou si ostudu nedělají, ale už jsou jen jedni z mnoha, ne vůdčí kapelou, kterou byli před pár lety.
Nahrávací firmě každopádně neušlo, že má ušlé zisky. Tak se snažila přijít s řešením: Best of. Těžko říct, jestli to byl nejlepší nápad. Ralf s Florianem souhlasili, ale vymínili si, že na ní budou „pouze“ remixy. A že je budou dělat sami. Šéfové souhlasili. Asi ale zapomněli stanovit termín odevzdání. Kraftwerk remixovali pět dalších let, během nichž dva členové skupinu opustili. Wolfganga Flüra a Karla Bartose už asi to nekonečné míchání namíchlo. Absolutní tvůrčí svoboda a čím dál tím dotaženější izolace měly svou odvrácenou stranu. Ne že by výsledné The Mix nebylo opět skvělé. Ale člověk se nemůže zbavit dojmu, že pětiletým remixováním v době, kdy mnozí jejich žáci, jako třeba Depeche Mode nebo New Order, plnili stadióny a haly, je mírným přibrzděním kariéry. V tomto údobí jako by si Kraftwerk doma v garáži neustále leštili své vymazlené auto, ale nechtělo se jim s ním na silnice, aby se neumazalo od bláta nebo aby jim ho někdo nepoškrábal.
RALF HÜTTER, KRAFTWERK: „Pokud nemáme nápad a nevíme co hrát, pak stroje hrají samy a my posloucháme, co chtějí říct. A někdy hrají velice hezké segmenty! A my je necháme hrát, a … někdy dokonce odejdeme ze studia a jdeme do kina, a když se vrátíme, pořád to hraje. Někdy takhle něco objevíme. Opravdu pracujeme tímhle způsobem.“
1991–1999
V garáži. Nebo už ve šrotu?
Jestli byla předešlá dekáda skoupá na nový vydaný materiál, v tomto období už pro jistotu nevydávají vůbec nic. V čase největšího rozmachu elektronické scény je sem tam nějaký pořadatel tanečního festivalu přemluví, aby mu udělali headline, Kraftwerk přijedou, všichni jsou z nich hotoví, oni nehnou ani brvou a zase se zavřou do Kling Klangu.
Ve studiu jsou naprosto odříznutí od okolního světa. Poštu nepřijímají. Telefon ve studiu sice mají, ale už v sedmdesátých letech deaktivovali jeho zvonek, aby je nerušil při práci. Na čím dál častější žádosti o spolupráci odpovídají buď mlčením, nebo řeknou jen „nein“. V sedmdesátých letech odmítnou například Davida Bowieho (nabídl jim účast na turné; když to nedopadlo, pouštěl alespoň před koncerty celé jejich album), v osmdesátých letech Michaela Jacksona. Když chtěli v roce 2005 použít Coldplay jejich melodii, napsal zpěvák Chris Martin Ralfovi a Florianovi obsáhlý dopis, kde objasňoval, jakou má kapelu, jak moc miluje jejich kapelu a jestli by pánům nevadila drobná výpůjčka. Dopis poslal právníkům skupiny. Po nějaké době mu přišla obálka, ve které stálo pouze ručně psané yes. Tak vznikl hit Talk.
Kraftwerk postupně téměř přestávají dávat rozhovory. A když už nějaký poskytnou, o své hudbě mluví málo, o soukromí vůbec. Maximálně z nich někdo dostane něco o milované cyklistice („dokonalé spojení člověka a stroje“, „jízda na kole je jako hudba, když se zastavíte, tak spadnete“, „je to dobrý trénink k tomu, abych na pódiu dokázal stát bez hnutí“). Zatímco se všechny kapely snaží na sebe strhnout co nejvíce pozornosti, Kraftwerk volí cestu tajemství. Čím méně mluví, tím větší budí ve fanoušcích zvědavost. Ze studia ale nepronikne žádná informace navíc. Dovnitř se také nedostane ani myš, kromě těch počítačových. Postupně se dostávají do čím dál větší izolace. Záměrné izolace. Možná je to jeden z klíčů jejich výlučnosti. Metoda, která jim pomohla k dosažení svého druhu dokonalosti. A zároveň jim později téměř zlomila vaz.
Mlčení prolomí – celkem nečekaně – až v roce 1999 písní na zakázku: singlem ke světové výstavě Expo 2000. Nevím, jestli byl zbytek výstavy k něčemu užitečný, ale kdyby ji organizátoři udělali jen proto, aby Kraftwerk po třinácti letech přišli s novou písničkou, tak to za to rozhodně stálo! Začínala svítat naděje, že si Kraftwerk zakoupili novou dálniční známku ...
Vlivný britský časopis NME (The New Musical Express): „The Beatles a Kraftwerk jsou dvě nejdůležitější skupiny v historii hudby.“
1999–2018
Návrat a krasojízda futuristického veterána
Začátkem 21. století se to kolem kapely opravdu začínalo opět hýbat. Někdy v roce 2001 vydali šokující prohlášení, že jsou prý jedno procento od dokončení nové desky! A skutečně, ukázalo se, že nakonec šlápli opět do pedálů! V roce 2003, sedmnáct let od posledního alba, vychází dlouho očekávaná (lépe řečeno nikým už moc nečekaná) deska Tour de France Soundtracks! Kraftwerk na ní znějí prakticky stejně jako před sedmnácti lety – teď už to ale nepůsobí zastarale, ale jako retro. Což je možná totéž, ale vypadá to líp. Hlavní nápor elektronické taneční scény, jež by mohla prakticky plošně posílat na účet Kling Klangu část svých autorských honorářů, je už sice mírně za zenitem, ale zase je tu electroclash a spousta dalších vln a vlnek, pro které jsou Kraftwerk stále majákem. Z průkopníků žánru, trochu nestíhajících hlavní proud model 1986, jsou tu Kraftwerk 2003 v roli nezpochybnitelných klasiků žánru, kteří už nic dokazovat nemusejí a nepotřebují. Následné celosvětové turné je maximálně úspěšné, minimálně co se umělecké stránky týče. Členové skupiny předvádějí svou typickou ne-show, za čtyřmi nehybnými hudebníky dotažené projekce, před nimi pultíky s počítači. Těžko říct, jestli je to koncert, nebo spíš prezentace, ale rozhodně je dobré u toho být! Čím méně se kapela „snaží“, tím více dostává do varu publikum. Z turné vychází 2CD a 2DVD nazvané Minimum – Maximum.
Poté aktivity Kraftwerku trochu slábnou, ale nikdy úplně neutichnou. A to i přes překvapivý odchod Floriana Schneidera – jednoho ze dvou hlavních pilířů kapely – v roce 2008. Ani to ale Kraftwerk, zdá se, nebrzdí.
V následujícím roce vydávají zremasterovaný osmialbový katalog. Jeho boxsetová verze se jmenuje ... The Catalog. Jak jinak, že. Velice úspěšná je série koncertů Catalog 1 2 3 4 5 6 7 8 v newyorském MoMA, jež na vydání kompletu navazovala. V průběhu osmi večerů přehráli pokaždé jedno album. Totéž později zopakovali v londýnské Tate Modern. Jako by se po čtyřiceti letech opět vrátili do galerií, kam jejich hudba možná opravdu patří víc než do rockových klubů. Je fakt, že Kraftwerk při vystoupení při-
pomínají spíš umělecký objekt - multimediální instalaci - než rozjetou rockovou kapelu. V přehrávání svého katalogu pokračují i letos sérií koncertů ve Švédsku a Rakousku. Kromě toho hrají i koncerty se speciální 3D projekcí. Právě tak se představí letos v létě na Pohodě. Myslím, že takový koncert nemůžete vynechat, i kdybyste se tam měli plahočit na kole ...
Kraftwerku bývá často vyčítáno, že svou stylizací do robotů a propojováním lidí a strojů odlidštil hudbu. Já myslím, že udělal přesný opak. Tím, že nástroje a stroje bral jako rovnocenné partnery, nesnížil lidskou kreativitu, ale naopak přiznal, že stroje mají také svou duši. Kraftwerk je nejromantičtější kapela!
