Dělat humor není žádná sranda. Nový opus páně Bočkovy „aristokratické“ série ovšem uspěl
Chvíli se bavím, chvilku nic – humor však má převahu. Román Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka, který stejně jako předchozí bestsellery jednoho z komerčně nejúspěšnějších českých spisovatelů, Evžena Bočka, vydalo nakladatelství Druhé město, pobaví obzvlášť kunsthistorickou čeládku. Na zámku Kostka byl totiž objeven pohřešovaný obraz významného Mistra! Více však ani muk, abych neprozradil kriminálně-tramtareskně-pikantní zápletku dalšího, už čtvrtého Bočkova opusu aristokratického. Musíte však být fanda do seriálů, abyste se Bočkovou „valčíkovou“ sérií prohlodali bez újmy na bránici od smíchu a stihli dohodnuté schůzky.
Milotický kastelán a prozaik Evžen Boček aristokracii nestraní ani si netropí posměšky. Postavy v jeho díle, včetně ústřední aristokratky Marie, mají své slabosti a sklony k dobrotě. Některé reálie působí odstrašujícím dojmem – na mysli mám ořechový likér, jejž popíjí jedna z postav románu Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka, a zřejmě se jedná o nějaké hrozné pití, působící zničující následky. Vyrábí se prý z nezralých vlašských ořechů a jemného lihu a někteří lidé jej vypijí velice mnoho. Nevím, nikdy jsem jej neokusil, seznám tedy, co přinese další čas.
Bez humoru nelze žít
Jsem opatrn v kritické úvaze, v mém čtenářském srdci totiž sídlí na výsostných místech humoristů jak Evžen Boček, tak Ostravak Ostravski. Když už srovnávám dva literární autory, tož se v naší době urodilo. Umět vyprávět humorně totiž není žádná sranda, myšlenky stále kvapí a zachytit křísnutí vtipu vyžaduje geniální postřeh. Navíc humor pomáhá přenést se přes každodenní všednost, vymanit se z jednotvárnosti. Na začátku romantické obecní satiry, která je pro aktivní humor nejúčinnější, stojí kupř. líbezné dílko Josefa Jaroslava Langera (1806–1846) Den v Kocourkově, které by si měl přečíst každý adept na funkci v obecní politice, pokud nechce skončit krachem. Odtud se vine humor literární jako nejprv skromný pramének, který sílí až k Nerudovi, detailech u Kafky, v Bassovi, Poláčkovi, Haškovi, Škvoreckému, Grušovi, Nenadálovi, Čapkovi, Vavřincové a stále dál.
Bez humoru totiž nelze žít. Někdy je duchaplný a v náznacích u čajíčku v salónku, jindy tu a tam prdne v hospodě do podolku a zapění pivní pěnou už kdovíkalikátého besedního věnce krýglů. Pak zas vane při hovoru v kupátku, když krajina ubíhá, a někdy vzácně vstoupí do sna, že se smíchem probudíme.
Chlastati v pracovní době ořechovku
Stylově patří Bočkova série k tomu nejhoršímu, co jsem kdy četl, a dávám ofěru, aby to nebylo ještě horší! Příběhy jedna báseň, zato postavy, charaktery, jedna horší než druhá. Být pánem z Kostky, dám té protivné domácí padáka na minutu, protože chlastati v pracovní době něco tak hnusného, jako je ořechovka… Snad právě výpary ořechovky způsobují, že se všichni chovají buďto jako blbí, anebo jako by byli těsně před zhroucením.
Pokud se Boček pokouší o satiru, vyvedená není. Mám ponětí o několika šlechticích, kteří se chovají s ryzí ctností a dokážou být jistou oporou v úvahách.
Detektivní zápletka této Aristokratky má ráz burleskní a můžeme děkovat autorovi, že se nikomu nic zlého nestalo. Kéž by Boček opustil řeč akademicky konfekční a nechal postavy promluvit hovorově, nářečně, po prostu i sprostu – kéž by toho koníka pustil z lonže a nechal jej rozlítnout cvalem i skokem!
