Řeka vědomí: Posmrtně vyšly eseje slavného neurologa Olivera Sackse
Když si dnes někdo položí tzv. základní filozofickou otázku (jako že nepoloží), tedy zda je svět poznatelný, odpověď by měla znít: Definujte nejdříve poznatelnost. Co je tím myšleno? Tvrdá data, nebo i vnímání, sdílení, vhled? Neschopnost průniku (či aspoň tolerance) dvou přístupů k realitě je, řekl bych, podhoubím, z nějž rostou současné a hlavně budoucí problémy světa.
Sovětské teorie a hlad po něčem lepším
Inženýři lidských duší, vážně míněný termín A. A. Ždanova pro vědce a umělce, kteří měli přebudovat svět podle ideálů bolševické revoluce, byli v sovětské literatuře ještě v 50. letech představováni jako výpravčí, kteří na přiděleném velínu šibují s lidskými osudy. Nikdy se „nesetkávali“ s ničím nestandardním v člověčí nátuře (sny, představy, úzkosti, strachy), nic takového se druhu Homo sovieticus přece nemohlo týkat. Nepsalo se o tom – čili to neexistovalo.
Ten těžkopádný rozjezd jsem si dovolil proto, abych zdůraznil, jak nám tady za železnou oponou scházela odborná i populárněnaučná literatura z oblasti psychologie, psychiatrie či psychoterapie, jak jsme hltali V. Vondráčka nebo E. Syřišťovou a jak byl populární ruský psychiatr-spisovatel Vladimir Levi.
Mistr na ta „drobná šílenství“
Britský neurolog Oliver Sacks (1933–2015) žijící v USA měl tu neobyčejnou schopnost, že svoji nezdolnou potřebu pochopit lidské chování i v jeho nejpodivnějších variantách uměl zprostředkovat i nepoučeným čtenářům. Že z případů svých pacientů dokázal přesně vybrat a popsat ta „drobná šílenství“, která mnozí prožíváme, mlčíme o nich, bojíme se jich, jsou nám trapná… Šíře Sacksových zájmů byla mimořádná (neurověda, chemie, botanika, umění) a přesné hranice oborů nectil. Asi nejpopulárnější jeho knihou je Muž, který si pletl manželku s kloboukem, podle jeho Probouzení byl natočen stejnojmenný film s Robinem Williamsem a Robert De Nirem.
Dva týdny před svou smrtí dokončil soubor deseti esejů Řeka vědomí (nedávno je česky vydal Dybbuk), v nichž se hlásí k Darwinovi či Freudovi a znovu a jinak se pokouší precizovat své názory na evoluci, podstatu vědomí či kreativitu. V textu Tvůrčí já píše o cizích nápadech: Spornou otázkou není to, že si „půjčujeme“ nebo „imitujeme“ nebo jsme „neoriginální“, „ovlivnění“, nýbrž jak s oním vypůjčeným, imitovaným, odvozeným naložíme; (…) smísíme s vlastními zkušenostmi a myšlenkami a pocity, postavíme si to do vztahu k sobě samému a vyjádříme to novým, vlastním způsobem.
