Ondřej Smeykal a Jaz Coleman připravují společné album, jemuž bude dominovat didgeridoo
Český výtvarník, ale především profesionální hudebník Ondřej Smeykal je na seznamu deseti nejlepších světových hráčů na didgeridoo. Začínal jako samouk, ale rychle se vypracoval ve skupině Wooden Toys vedenou Australanem Ianem Woodem. Od té doby stačil hru na tento nástroj dovést k mistrovství, které je oceňováno téměř po celém světě, a to včetně kolébky tohoto „magického“ aboriginského nástroje – Austrálie.
Díky virtuozitě ho často zvou ke spolupráci významní čeští i zahraniční hudebníci. Spolupracoval s Monikou Načevou na její desce Fontanella, Pavlem Fajtem a Romanem Holým ve skupině Autopilote, s Jaroslavem Duškem nebo také s houslovým vitruosem Jaroslavem Svěceným a Michalem Dvořákem na projektu Vivaldianno. Výrazný hudební počin je také trojice příležitostně hrajících výtvarníků – Petra Nikla, Milana Caise a Ondřeje Smeykala –, kterou doplňuje na klávesy Jiří Hradil z Tata Bojs. Společně tvoří skupinu Sváteční pop a pravidelně vyprodávají pražské Divadlo Archa. Aby toho nebylo málo, s Petrem Niklem také jen ve dvou připravují výtvarně hudební koncerty v neobvyklých prostředích. Jejich spolupráce začala na Niklových výstavách v Rudolfinu a v Galerii Mánes a pokračuje dodnes. Mají za sebou i vydání DVD Líheň.
S britským hudebníkem, skladatelem a zpěvákem ze skupiny Killing Joke Jazem Colemanem začal Ondřej Smeykal spolupracovat v roce 2009, kdy se poprvé Coleman objevil u Smeykala ve studiu. Tehdy jej pozval na nahrávání projektu Tamboures de Bronx, který Jaz produkoval. Od té doby příležitostně nahrávali jednotlivé skladby, až z nich sestavili album. „Je úžasné, že jeden z nejlepších světových hráčů na didgeridoo žije v Praze,“ komentoval spolupráci v nedávném rozhovoru Coleman. Nahrávka je připravena k vydání a měla by se objevit na jaře příštího roku.
Co tě na hudbě přitahuje?
Muzika mě odmala má zcela ve své moci. Když zazní skutečná hudba, změní se mi den, někdy na celý život. Když mi bylo šest, táta přinesl domů desku Billa Cosbyho a já slyšel písničku Yesterday When I Was Young. Ten pocit z ní si nesu dodnes.
Máš nějakou vizi, za kterou směřuješ, nebo necháváš hudbu ze sebe jen impulzivně plynout?
Moje tvorba má dvě polohy, jestli se ptáš na tohle. Rád cvičím, zkouším všelijaké postupy. Tyhle věci se ve mně nakumulují a pak se sama od sebe vyřine na povrch má reflexe, moje hudba. Nedá se to moc plánovat, musí přijít jakási ovulace. Proto také nejsem muzikant, který dokáže tvořit cokoli na objednávku.
Co tě poslední dobou nejvíc zaujalo? (A co si musí každý poslechnout?)
Zaujalo mě, kolik lidí poslouchá hudbu na malá sluchátka (špunty). Mě z toho bolí hlava. A co by si měl každý poslechnout… Svět chrlí nahrávky neskutečným tempem, dávno jsem se tím přestal zabývat. Jestli před něčím smekám, tak to je slovotvorné a hudební a performerské pojetí písniček Voskovce a Wericha. Opravdu by mě zajímalo, co by zazpívali o dnešní době. Loni zemřel jeden pozoruhodný aboriginský umělec Geoffrey Gurrumul Yunupingu. Byl zdravotně handicapovaný, ale jeho hudbě to spíše přidalo. Jedná se o fúzi písničkářství, aboriginské tradiční hudby a gospelu. Je o něm natočený i hezký dokument. Doporučuji.
