Die Alten Maschinen znovu nastartovaly motory!
Český elektronický bard Miroslav Papež, známý především pod svým nickem Moimir Papalescu, jede jako dobře promazaný stroj. Jde z projektu do projektu. Nyní se po čtyřech letech znovu pustil do svého asi nejúspěšnějšího projektu, cyber-bandu Die Alten Maschinen, který s ním tvoří kanadský zpěvák Leon Stevenson.
V minulosti se Miroslav Papež zasloužil o reinkarnaci EBM kapely Vanessa, kde se postavil po boku zpěváka Samira Hausera. Nahradil zde výraznou klávesovou dominantu Dana Rodného, který stál u zrodu tehdejší Vanessy del Rio. Výraznou stopu na poli české alternativní hudby pak zanechal s kapelou Moimir Papalescu & The Nihilists, se kterou s ním tvořili zpěvačka La Petite Sonja, kytarista Hank J. Manchini či saxofonista Petr Venkrbec. Za album Analogue Voodoo (2004) skupina získala cenu Anděl.
Se saxofonistou The Nihilists Petrem Venkrbcem má Papalescu další projekt – Magnetik. Společně produkují klidnější elektroniku a nahráli několik alb, mimo jiné zcela zásadní tuzemské ambientní album Laudanum (2008). Poté, co natočil sólovou desku Electric Soul (2012) a se svým synem, hráčem na bicí, vytvořili projekt Papalescu2, se vrací s novým albem „Starých mašin“. Deska s dvanácti skladbami dostala pracovní název New Motors a chystá se na březen 2019. Hudebně je album přímočařejší – disponuje ovšem stále nezaměnitelným syntezátorovým zvukem a tepajícími beaty. Jako výtvarníka alba tentokrát oslovili skvělého designéra Marka Pistoru (mimochodem bývalého art directora Reflexu).
Jelikož je Papalescu maximalista a dokonale si hlídá všechny detaily své práce (to je dobře vidět na skvělých obalech jeho desek), plánuje i turné. To je ale záležitost již velice nákladná (včetně letenek pro zpěváka Leona Stevensona). Vypsal proto prostřednictvím serveru Hit-Hit sbírku, kde si můžete album předplatit a zakoupit i bonusoné dárky, jako jsou podepsané kvalitní reprodukce výtvarného díla obalu, vstupenky na křest alba nebo raritní klávesový nástroj, který používali také němečtí Kraftwerk.
1. Co vás na hudbě přitahuje?
Před člověkem se při jejím poslechu někdy otevře celý vesmír, takovou má hudba moc. A mě baví tím vesmírem proplouvat, cestovat na vlnách imaginace. Někdy ale samozřejmě podlehnu i třeba jen dokonalému beatu, který mi do žil napumpuje pěknou dávku adrenalinu.
2. Máte nějakou vizi, za kterou směřujete, nebo necháváte hudbu ze sebe jen impulsívně plynout?
Jak kdy, nejčastěji je to ale kombinace obojího, kdy na samém začátku stojí vize, nebo spíš koncept a pak, když dojde ke ztotožnění, nechám to volně plynout. Takhle ostatně vznikla většina mé hudby – nejprve se naladit a pak to už moc neřešit a nechat spíš hovořit múzy. Důležité je také mít v tu chvíli po ruce prostředky, které člověku umožní jednoduše a svobodně té vize dosáhnout.
3. Co vás poslední dobou nejvíc zaujalo? (A co si musí každý poslechnout?)
Nehledám cíleně novinky, takže některá alba se ke mně dostanou se zpožděním. Z těch novějších mě hodně zaujali Beyond The Wizzards Sleeve a jejich Soft Bounce – elektronický mix popu, psychedelie a elektroniky, kdy na jednom albu najdete synthpopovou hitovku, silnou „filmovou“ melodii, shoegaze indie track nebo nadupanou noise kytarovku. To vše podepřené skvělým zpěvem. Jinak teď hodně podnikám výpravy napříč časem a hledám polozapomenuté umělce bez ohledu na styl. Takto jsem se třeba dostal k skvělému albu Richarda Barbieriho (ex-Japan) a Steva Hogartha (Marillion) Not The Weapon But The Hand, které vřele doporučuji. Totéž platí i o experimentální skupině Grails, jejíž všechna alba stojí za poslech, nebo o úžasné – a bohužel jediné – sólové desce zpěváka Marka Hollise (ex Talk Talk), která je možná tou nejtišší a nejintimnější nahrávkou, co kdy vznikla. Každá nota tu má svůj nezastupitelný význam a člověka mimoděk napadne, že Hollis patří mezi ty výjimečné osobnosti, co dokonale rozumějí síle ticha.
