Se VII. sborem do šumavských Sudet: Jak osmatřicátý viděli náckové
Letošní, osmdesáté výročí zářijové mobilizace československé branné moci a následujícího mnichovského diktátu připomnělo několik nakladatelství publikacemi věnujícími se převážně otázce možností naší obrany, vojenskopolitické situaci a podobně. Velmi neortodoxní přístup k danému výročí zvolilo plzeňské nakladatelství ZR&T. Vydalo totiž v překladu Václava Chabra jako dotisk prvního vydání publikaci Ústředního nakladatelství NSDAP SE VII. SBOREM DO ŠUMAVSKÝCH SUDET.
Netřeba snad zdůrazňovat, že jde o ryze propagandistické dílko (vyšlo v Mnichově roku 1939, tedy až po záboru československého pohraničí). Zachycuje na poměrně kvalitních fotografiích jásající Sudeťáky, jak nadšeně vítají příslušníky Wehrmachtu. V tom autoři nikterak nepřeháněli.
Omylem přistál v sovětském minovém poli
Leckoho asi napadne, proč zrovna v tomto roce přichází na knižní pulty kniha oslavující okupaci značné části československého území. Zdeňku Roučkovi, jenž fotografie zpracoval, opravdu nechybí smysl pro provokaci, jak to nedávno dokázal svou – kritiky ovšem velmi dobře přijatou – publikací Práce je čest! o Plzni a Škodových závodech za protektorátu. Nejinak je tomu i nyní. Dodejme však, že obsah titulu je uveden na pravou míru zasvěceným textem Miroslava Husa ze Západočeského muzea v Plzni, ozřejmujícím náležitě osudy některých protagonistů, šklebících se na nás z fotografií v době, kdy měli důvod k veselí, neboť jim do klína bez boje spadla cenná kořist. Tak například velitel VII. sboru Eugen rytíř von Schobert 12. září 1941, pouhé tři roky po „šumavském tažení“, omylem přistál v sovětském minovém poli, v němž nalezl smrt.
Kampaň na východní frontě
Hus také připomíná historii VII. sboru, zformovaného v Bavorsku a zpočátku tvořeného výhradně Bavoráky. Kromě anšlusu Rakouska a okupace Šumavy se zúčastnil v devětatřicátém roce zářijového tažení do Polska, o čemž rovněž vyšla propagandisticky zaměřená kniha. Kampaň na východní frontě však už tak snadná nebyla a sbor našel hořký konec v jasko-kišiněvské operaci Rudé armády v srpnu 1944. To už se ti dříve usměvaví chlapci stávali zamlklými…
To oni ukřižovali Československo
„Sudetští Němci jsou rádi pokládáni za oběť manipulace velmocí, za pouhý objekt historického dění, které nemohli nijak ovlivnit,“ píše ve svém doslovu Miroslav Hus. „Byli to prý jen prostí rolníci, dřevaři a dělníci, kterým byla mnichovská dohoda vnucena a které prý snad ani nerozuměli. To je naprostý omyl a stejná manipulace s fakty jako v originálu této knihy. Po ,anšlusu‘ Rakouska začala euforie z připojení k Říši v řadách sudetských Němců prudce narůstat. V květnu 1938 jich v rámci této budoucnosti volilo v dílčích komunálních volbách SdP vice než 80 %. Sudetští Němci krizi cíleně připravovali, aktivně se na ní podíleli, dobrovolně se stali záminkou pro nejhroznější válku lidských dějin a vítězství na podzim 1938 (a na jaře 1939) si velmi užívali. Oni první sáhli ke zbrani, oni první prolili krev, oni první aktivně vyháněli neněmecké obyvatelstvo z pohraničí často za velmi brutálního násilí. Oni první udávali gestapu a SD své krajany – antifašisty z řad německé sociální demokracie, komunistů, křesťanských sociálů či agrárníků. To oni ukřižovali Československo. Svým řáděním vyvolali nenávist téměř celého světa. Trest v roce 1945 v podobě vysídlení musel přijít. Přiznejme, že to byl trest tvrdý, možná místy i nepřiměřený, ale platí tu ono pravidlo ze Starého zákona ,oko za oko, zub za zub‘,“ uzavírá fundovaný text Miroslav Hus.
