Historie kresleného humoru v Čechách a přilehlých Sudetech
Literatura, která by se věnovala karikatuře a karikaturistům, není příliš hojná. Letošní rok proto můžeme považovat za mimořádný: vyšly hned dvě knihy, které se historii tohoto žánru věnují. Navazují vlastně jedna na druhou, takže jsme je svázali do úhledného balíčku a informaci o nich vám nabízíme jedním vrzem.
Petr Karlíček, autor první z nich, tedy Napínavé doby (vyd. Universum), je profesí archivář, zájmem historik právě dějin karikatury a rodem sudeťák (čímž se vysvětluje i ne příliš obvyklý přesah knihy do zahraničí). Narodil se v Aši, pracoval v archivu v Děčíně a momentálně šéfuje archivu města Ústí nad Labem. Už jeho disertační práce se jmenovala Politické karikatury (a satira) Čechů, Slováků a českých Němců v letech 1933–1953, takže je jasné, že se tématu věnuje dlouhodobě (a protože jsem byl přítomen některým jeho přednáškám na toto téma, tak vím, že velmi zaníceně).
Kritika, zásahy a ideologický tlak
Kdo čeká, že se při četbě knih o humoristech bude válet smíchy, bude zklamán. Kdo ovšem očekává vyčerpávající vhled do doby, kterou se rozhodl Petr Karlíček popisovat, bude naopak naprosto uspokojen a na drobný úsměv taky dojde.
Oněch dvacet let od nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 do roku 1953, kdy zemřel Adolfův konkurent v genocidě Josif Vissarionovič Stalin, nepatří k těm nejradostněším. Evropa a vůbec celý svět byly buď ve válce, nebo na jejím pokraji. Na humoru to bylo znát. Profese politického kreslíře či karikaturisty v první polovině 20. století rozhodně nebyla snadným povoláním, píše Karlíček. Vedle potíží s výdělky se karikaturisté museli vyrovnávat s neustálou kritikou čtenářů satirických časopisů, zásahy majitelů či vydavatelů listů do obsahu a všudypřítomným ideologickým tlakem.
Témata se točí v kruhu
Karlíček nevyzobává jenom nějaké špeky, ale bere to vědecky, důkladně. Krok za krokem. Každý z těch kroků vydatně ilustrují ukázky z časopisů tuzemských, ale také německých, tekže můžeme nahlédnout naše vzájemné dějiny z jiné perspektivy, než na kterou jsme zvyklí a kterou máme zažitou z učebnic dějepisu. Asi se nebudete divit, že častým tématem, kterému se kreslíři věnovali, byly volby, ale potom také válka a mír, emigrace, exil a vysídlení, antisemitismus a rasismus, život v nedostatku a hospodářská krize... Jako by se za posledních osmdesát let skoro nic nezměnilo, témata se točí v kruhu a jejich zpracování může být úplně blbé, nebo nám i po těch letech může nabídnout pohled vtipálků, který nám už třeba nepřipadá třeskutě vtipný, ale obsahuje v jedné kresbě víc informací a nálad než dlouhá stať.
Číst historii země jako historii karikatur je dobrá metoda, jak se s tou historií vůbec začít seznamovat.
Pozice kluků z východního bloku
Druhý kousek do knihovničky se jmenuje Karikaturisti (vyd. Paseka) a jeho autorem je Pavel Ryška. Nezačíná přesně tam, kde Karlíček končí; přeskočí nějakých deset let, takže se ocitáme na počátku šedesátých let minulého století. Už došlo na odhalení kultu osobnosti, režim (tentokrát ten tuzemský) už poněkud otupil a je to vidět i na tvorbě karikaturistů. Je sice pravda, že se tu ještě objevují témata komunální a naši kreslíři musejí hájit pozici těch kluků z východního bloku, ale k tradičnímu (a tou dobou vlastně jedinému) satirickému časopisu Dikobraz se připojuje Mladý svět, což je sice tiskovina také oficiální a zřizovaná SSM, to ale nebrání tomu, aby se kolem Mlaďáku vytvořila skupina výtvarníků, kteří na to šli jinak. Jsou poučeni, často výtvarně vzděláni a nemají problém rozšířit tematický záběr na věci a děje obecné. Nezajímá je tolik to, že v obchodech není k mání nějaké konkrétní zboží, je jim dost jedno, kdo je zrovna ten nejdůležitější papaláš, a nevyznávají sociálněrealistickou kresbu.
Pánové z Polyegranu
Ta partička vystupuje pod názvem Polyegran a tady už má asi smysl jmenovat, protože většina z nich je nebo ještě nedávno byla aktivní, a to nejenom na poli kresleného humoru. Adolf Born, Vladimír Hlavín, Vladimír Jiránek, Jiří Jirásek, Jiří Kalousek, Bedřich Kopecný, Miroslav Liďák, Karel Nepraš, Vladimír Renčín, František Skála starší, Bohumil Štěpán, Fedor Vico, Jaroslav Weigel, Jiří Winter Neprakta a Josef Žemlička. Co jméno, to pojem, to odlišný přístup k novinové kresbě.
Zatímco někteří kladli na první místo slovo, jiní byli jednoznačně a zejména výtvarníci a také se později prosadili ve zcela jiném konextu. Výjimečný je v této souvislosti Jaroslav Weigl, momentálně asi nejznámější jako herec Divadla Járy Cimrmana; byl to zejména on, kdo dával tiskovinám tohoto divadla grafickou podobu. Zvláštní pozornost si zasluhuje ještě jméno Miroslav Liďák. Skvělý kreslíř se škodolibou hrou osudu a dějin téhle země stal souzeným a odsouzeným za kresbu (!) státního znaku, ve kterém dvouocasého lva nahradil figurou Švejka.
Boj proti propadlišti dějin
To už jsem ale skočil skoro na konec Karikaturistů. Naději přes poměrně optimistický počátek a nadechnutí generace šedesátých let smetla ruská okupace, takže se smutným obloukem vracíme k Napínavé době. Nastoupila jiná diktatura, jiné bezčasí a jiná beznaděj. Polyegran byl rozprášen a přišla šeď let sedmdesátých.
Proto je důležité, že tyhle knihy věnující se těmto tématům vycházejí, a v tak sličných úpravách. Jak píše Pavel Ryška: Karikatura, vizuální humor a satira socialistického Československa patří k méně známým fenoménům naší nedávné historie. Z podstatné části je to důsledkem zjednodušujícího a schematického chápání tehdejších médií jako nástrojů propagandy a ideologické manipulace, která jde obvykle ruku v ruce s přesvědčením, že nejlepším způsobem, jak se stínů minulosti zbavit, je nechat vše prostě zmizet v pověstném propadlišti dějin.
Metoda, která se osvědčila všem diktátorům (nejenom diktátorům vkusu). Metoda, která se ale osvědčila jenom těm diktátorům.
