Kouzelník Žito: Česká televize by štědrovečerní pohádkou neměla ukolebávat
Už pětadvacet let uvádí Česká televize na Štědrý večer novou pohádku ze své produkce. Popáté se úkolu ujal Zdeněk Zelenka, který v této roli natočil například filmy Nesmrtelná teta nebo Rumplcimprcampr. Povahu zadání coby scenárista i režisér chápe jasně: zaujmout, pobavit, ukonejšit povědomými rekvizitami a postavami, a hlavně nevybočovat z mantinelů „národního stříbra“.
Zelenka sahá v Kouzelníku Žitovi pro inspiraci na jistotu do Starých pověstí českých, i když (jistě vědomě) trochu směšuje plodiny: jeho Žito v sobě má i něco z krále Ječmínka. Ke svým kejklím navíc přijde oproti pověstem poněkud podvodným způsobem.
To, že Zelenka předlohu používá jen velmi volně, zpočátku nevadí. Žito vyroste v péči moudré babky kořenářky, je odveden do služby králi, na hradě najde přítele (spolurekrut Broněk), soka (zlý správce Neklan) i objekt milostného zájmu (princezna Adélka) a na příběh je zaděláno. U pohádky, na niž se kouká jedním okem při rozbalování dárků, se snesou i polopatická vyprávění mimo obraz nebo místy kýčovité kulisy: chudá kořenářka má chalupu velkou jako hangár pro gripeny.
Věc se ale zkomplikuje s nástupem dvou čertů (jak jinak), kteří počínání smrtelníků sledují na jakési peklovizi. Čertice Filištína se do Žita zakouká a chce si ho stáhnout k sobě pod zem stůj co stůj, což nese smutně její kolega Koumes, který si na ni myslí. Filištína hodlá milostný čtyřúhelník rozseknout tím, že zaapeluje na Žitův vypjatý smysl pro právo: svěří mu Luciferův kámen, aby s jeho pomocí páchal dobro.
Je to jen souhra náhod, ale Kouzelník Žito se poté podobně jako nedávné Čertí brko zvrhne v pasáže připomínající politické procesy 50. let. Zatímco u Čertího brka šlo do značné míry o záměr, související se zvýrazněním hranice mezi dobrem a zlem, u Žita se zřejmě jedná o děsivé „kouzlo“ nechtěného. Sotva ochmýřený mladík obdařený insignií moci putuje vesnicí se „slušnými lidmi“ v patách, ve jménu spravedlnosti svévolně odsuzuje každého, na koho lůza ukáže, nechává mizet majetek a pak pro jistotu provede čistku i mezi aristokracií.
Selhání pohádkových pravidel ve věci dobra a zla se opakuje v závěru, kdy musí věci jako nesvatý deus ex machina vyřešit sám Lucifer, aniž hlavní postavy za jejich evidentní prohřešky potrestá. Ale asi by bylo příliš chtít po štědrovečerní pohádce, aby se odehrávala v nějakém hodnotovém univerzu. Což je škoda, protože méně komplexní záležitosti má Kouzelník Žito v pořádku: děj odsýpá, humor funguje a kostýmy jsou náležitě pohádkové stejně jako prostředí hradu nebo vsi. Hereckým objevem je hvězdička ze seriálu Ulice Anna Kadeřávková: Adélku ukazuje jako nenafrněnou princeznu z masa a kostí, která po popelkovsku jezdí na koni, nevadí jí spadnout do hnoje, a prostému chasníkovi dokonce potyká. Žito v podání Denise Šafaříka stojí trochu v jejím stínu, ale „klaďasovské“ charisma má, a Pavel Kříž (Neklan) či Jiřina Bohdalová (kořenářka) se do svých rolí opírají vysoko nad rámec rutiny.
Tradiční slabinou jsou naopak písničky: co má znamenat třeba verš „vzdálit se ke svým snům blíž“, kromě indikace krátkých a dlouhých slabik? A záhadou zůstává, proč jsou v českých pohádkách čerti tak často ukázáni jako blekotající tajtrlíci. Táňa Vilhelmová má coby Filištína dokonce dvojroli; ale zatímco v poloze svůdného zla je skutečně působivá, jako řadová čertice si zase jen „komicky“ šlape na jazyk za předkusem.
Faustovské souvislosti pověsti o kouzelníku Žitovi Zelenka tedy zploštil na pouhý milostný zájem, podobně jako vyklestil étos dobra a zla. Úkol splnil, podívanou natočil zábavnou, ale chyba je v zadání. Štědrovečerní pohádky by nás ukolébávat neměly.
