Bratr olympioničky Ledecké se popral s Karlem Čapkem, vyhráli oba. Štěpánek si odnáší stříbrnou a bramborovou medaili
Nedávné veřejné zpřístupnění autorských práv na dílo Karla Čapka vedlo nejen k absurdně početným reedicím jeho knih, ale také ke vzniku komiksových adaptací. Svazek Kapsy (Euromedia) je výjimečný hned ve dvou směrech. Zaprvé se jedná o komiksovou antologii podle předlohy, která zatím komiksové výtvarníky nepřitahovala – Povídek z jedné a druhé kapsy – a druhou zajímavostí je, že scénáře ke všem příběhům a kresbu ke dvěma z nich vytvořil Jonáš Ledecký, bratr TÉ Ledecké. Zatímco sestra je královnou bělostného sněhu, Jonáš se snad kvůli rovnováze vesmíru zhlédl v temných odstínech noirového žánru. Čapkovo městské prvorepublikové prostředí je k tomu jako stvořené.
Čapek podle Ledeckého
První, co čtenáře napadne, je, jestli je Ledecký aspoň ze čtvrtiny tak dobrý výtvarník, jak je jeho sestra dobrá na snowboardu. Nejedná se o krátkodeché sklouznutí po slavném jménu? Není Jonáš protekční dítě, na němž je zajímavé především jeho příjmení? Stručně: není. Jeho styl převyšuje český standard. Jeho dílo by mohlo klidně vyjít tiskem i za českými hranicemi.
Jako scenárista je dokonce ještě lepší. Tam není co vytknout. Děj povídek má dokonale rozložený do panelů a bublin a díky jisté úspornosti a, přiznejme si, i lehké inspiraci Frankem Millerem jsou jeho čapkovské látky dobře vstřebatelné i současnou mladší generací.
Není vůbec od věci vrátit se k Čapkovým Kapsám. Jejich témata by dobře rezonovala se současnými mysteriózními televizními seriály. Autor v nich často řeší problém vpádu nevysvětlitelného, ba nadpřirozeného do všední reality. Jak má člověk žít s něčím, co přesahuje běžnou zkušenost a co je navíc zřejmě neopakovatelné? Je možné nadpřirozený řád nějak sloučit s řádem přirozeného světa? Tím se zabývá první povídka Případ dr. Mejzlíka. Policista na základě nevysvětlitelné intuice úspěšně zatkne kasaře. Ale jak s touto záhadou pokračovat v životě, který možná již bude zcela záhady prostý?
Závrať a Vražedný útok
Druhý příběh (kresba ucházející Matyáš Namai) se jmenuje Závrať a jeho název není jediným odkazem na dílo Alfreda Hitchcocka. Dějově je totiž tento příběh, ovlivněný tehdy ještě poměrně mladým oborem psychoanalýzy, překvapivě podobný Hitchcockovu pozdějšímu filmu Rozdvojená duše z roku 1945. Mohl scenárista filmu znát Čapkovu povídku? Mohl, do angličtiny byly přeloženy nedlouho po vydání českém, již v roce 1929.
Stylově podobný Ledeckému, ale s podstatně horšími výtvarnými schopnostmi a nulovým smyslem pro perspektivu, je Stan Solo, který nakreslil ponurý příběh sériového vraha a jeho posledního soudu před tváří Boha, jenž je nezaujatým svědkem, ale nemůže být vzhledem ke svému stanovišti mimo lidské záležitosti soudcem.
Vražedný útok (kresba Ledecký) zaujme tím, že při přechodech do jiné roviny vyprávění se razantně mění i výtvarný styl. Zdánlivě bezúhonný občan tu o vlásek unikne několika střelám z revolveru, a když ho událost přinutí vzpomínat, dojde mu, kolika lidem ublížil. Tak trochu Vražda v Orient expressu, že?
Téma sériového vraha se znovu objevuje v posledním příběhu Oplatkův konec. Hon na vraha má silný sociální podtext, kresba Petra Straníka je zručná, i když až příliš řemeslná, síla příběhu se tentokrát trochu vytrácí.
Celkově je sborník Kapsy překvapením – výtvarným i tematickým. Ledecký jako editor nešel snadnou cestou oslovení zavedených hvězd, dal šanci méně zkušeným autorům a výsledkem je lehký nadprůměr a tip do budoucna: jméno Ledecký se vyplatí sledovat i na výtvarném poli.
Čapek podle Štěpánka
Komiksová adaptace Války s mloky od Jana Štěpánka byla před třiceti lety jedním z nejvýraznějších počinů časopisu Kometa, který byl ve své době hlavním zdrojem domácího komiksu. Pro mladou generaci to byl možná právě Štěpánek, kdo mládeži toto klasické dílo připomněl. Výtvarník se představil jako poctivý řemeslník s vypracovaným rukopisem. Občas mu nesvědčí balancování na hraně grotesky, ale v zásadě se jedná o slušnou práci s množstvím prokreslených detailů.
Štěpánek se v 90. letech stal předním ilustrátorem dobrodružných a sci-fi příběhů. Má velký smysl pro barevnost, výtečně mu jdou postavy, a ač jeho styl dnes již působí poněkud zastarale, je Válka s mloky, kterou nově vydal knižně CPress, klasikou. Navíc klasikou, která může v dnešní době nabývat nových významů. Mloky můžeme nově nazírat jako metaforu pro militantní islamisty, stejně jako dříve mohli být mloci symbolem pro zotročené černochy. Následující slova z komiksu podle románu z roku 1936 by klidně mohla platit pro Islámský stát: „Byla to podivná válka, lze-li to vůbec nazvat válkou; neboť nebylo žádného mločího státu, žádné uznané mločí vlády, které by se mohlo oficiálně odpovědět nepřátelství.“
Velké komiksové zklamání
Štěpánek je zkušený tvůrce, kterému určitě nechybí nápady. Proto asi nejednoho čtenáře překvapilo, jak se rozhodl řešit adaptaci dalšího Čapkova románu Krakatit (opět CPress). Namísto aby vytvořil svou vlastní představu postav a prostředí, rozhodl se pro adaptaci filmu Krakatit od Otakara Vávry. Postavy mají obličeje známých filmových herců v čele s Karlem Högerem, dokonce i nápis „Děj se odehrává ve fantazii horečného snu“ je převzatý z filmových titulků. Zatímco dříve se tímto nápisem Vávra bránil před potenciální kritikou, jakou podivnou fantazii divákům v tak prozaické době po druhé světové válce přináší, dnes už takové varování těžko něčím vysvětlit.
Snad jen časový tlak může být odpovědí na otázku, proč výtvarník vlastně jen překreslil konkrétní filmové scény. Ubylo detailů prostředí, panely se soustředí na obličeje postav, obličeje mnohem realističtější než v autorově starší tvorbě, leč... nepůvodní. Jestliže se v tiráži praví, že komiks vznikl na motivy Karla Čapka, a Vávra není ani zmíněn, jedná se dokonce téměř o podvod. Krakatit je bohužel velké komiksové zklamání, ačkoliv pro člověka neznalého původního filmu může být toto zpracování velmi působivé.
