Co bublalo pod pokličkou Stalinova týmu
O Stalinovi a jeho epoše se po listopadu 1989 vyrojil bezpočet titulů – od tuctových, opakujících omšelá klišé až po díla s ambicí hlouběji analyzovat onu „vzrušenou dobu“. Kniha VE STALINOVĚ TÝMU z pera Sheily Fitzpatrickové, americké historičky australského původu působící na univerzitě v Sydney a současně jako emeritní profesorka Chicagské univerzity, patří do té druhé kategorie.
Publikaci VE STALINOVĚ TÝMU s podtitulem Roky riskantního života v sovětské politice vydalo v překladu Daniely Orlando pražské nakladatelství Argo. Pokud jde o Sheilu Fitzpatrickovou, není to prvotina věnovaná ruským a sovětským dějinám. Čeští čtenáři měli možnost přečíst si překlady jejích prací Ruská revoluce a Každodenní stalinismus.
Kukuřičný dědek z kola ven
Ve své nejnovější publikaci se vypravila do zákulisí vrcholných pater politiky Kremlu od 20. let, kdy Stalin zvítězil v boji se svým úhlavním protivníkem – Lvem Trockým –, až do počátku 50. let, kdy Stalina bezmála tři roky po jeho smrti na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu ztrhal nemilosrdnou kritikou Nikita Sergejevič Chruščov. Toho, jak bylo v kraji zvykem, o osm let později naopak odstranilo z funkce nové, Brežněvovo vedení. Na rozdíl od Stalinova si ovšem počínalo výrazně kultivovaněji, neboť „kukuřičný dědek“ neskončil ani před popravčí četou, ani v gulagu.
Autorka – tím je její publikace o to cennější – se tentokrát nezaměřila primárně jenom na Džugašviliho, ale i na jeho nejbližší spolupracovníky. Někteří skončili špatně už za jeho života, kdy doplatili na Stalinovu chorobnou podezíravost a umanutou posedlost při pronásledování skutečných či pouze potenciálních a domnělých trockistů, jiné odstavil v sedmapadesátém roce Chruščov v rámci destalinizace.
Sovětský svaz supervelmocí
Dnes už je všeobecně známo a dostatečně zdokumentováno, že právě inkriminované období patřilo ke zdaleka nejkrvavějším za celou sovětskou epochu. Po hrůzách násilné kolektivizace, jež nejhůře postihla Ukrajinu a Kazachstán, následoval Velký teror, kterému v pouhých dvou letech – 1937 až 1938 – padly za oběť statisíce mnohdy zcela nevinných lidí, poté Velká vlastenecká válka, v níž Sovětský svaz pod Stalinovým vedením (leckdo to nerad slyší, nicméně je to nepopiratelný fakt) zvítězil v nejkrvavější títánomachii světových dějin a přeměnil se v uznávanou supervelmoc.
Mrtvé děti velkých otců
Přečíst si, jak v těchto dobách Stalinův tým fungoval, je zajisté poučné a zajímavé. Obzvlášť pozoruhodné je dozvědět se o osudech dětí členů Stalinova týmu. Ačkoli synáčkové nejmocnějších mužů šestiny světa určitě měli protekci, nelze přehlédnout, že Stalinův syn Jakov jako dělostřelecký důstojník, což mimochodem určitě nebyla žádná velká šajba hodná potomka prvního muže na piedestalu vládců Sovětského svazu, zahynul v německém zajetí, když ho jeho otec odmítl vyměnit za polního maršála Pauluse, zajatého ve stalingradském kotli. Mikojanův syn Vladimir, jenž sloužil u letectva, zahynul roku 1942 u Stalingradu. Mezi válečnými oběťmi se ocitl rovněž Vorošilovův adoptovaný syn Timur Frunze. O život přišel také Chruščovův syn Leonid, letec.
Tiskařský šotek úřadoval
Poutavé a čivě napsané knize lze vytknout některé drobnosti. Ministerstva v Sovětském svazu vznikla až v roce 1946, do té doby se nazývala lidové komisariáty. Tiskařský šotek si zařádil v příjmení Alexeje Kosygina (v knize je chybně uveden jako Kosigyn!). Ale to jsou vcelku drobnosti. Kdo se o stalinskou epochu podrobněji zajímá, rozšíří si po přečtení této publikace obzory.
