Severský vítr je krutý, ale s Tórovým kladivem z protivníka vymlátíte to správné hygge
Před časem jsme tu recenzovali komiks s hrdinou Conanem, který stál u základů moderní hrdinské fantasy. Jenže dávno před touto literární postavou ze 30. let minulého století tu byly příběhy, ze kterých je velká část fantasy doslova vymodelována – severské mýty.
Jeden z nich, příběh o bohu Thorovi (či Tórovi) a jeho smrtícím kladivu, zpracoval francouzský scenárista Olivier Peru a výtvarník Pierre-Denis Goux do komiksové knihy Mjöllni (vydalo Argo). S výjimkou hlavního hrdiny, trpaslíka Tóra, tu nenajdete postavu, se kterou byste chtěli zajít na kafe. Severské ságy vskutku nebyly uspávačky pro malé děti. Všichni do jednoho se tu krvelačně šklebí, cedí přes zaťaté zuby kletby, burácejí hrozby, přicházejí o končetiny, rubají se do krve a kostí. A sem tam nějaké to filozofické zamyšlení po kolena v krvi, že vláken osudu, v nichž mají nějaké slovo bohové, v osnově reality povážlivě ubývá.
Galerka opravdu nechutných oblud
Základní schéma je jedno z nejzákladnějších. Nicka přijde na to, že je vlastně hrdinou a nadpozemskou bytostí. Byť lidem sahá jen tak do pasu. Ano, lidé tu vystupují, ale kromě nich také trpaslíci, elfové, skřeti, valkýry, obyvatelé Ásgardu, jakož i galerka opravdu, ale opravdu nechutných oblud – obři, draci, trollové, všichni obrovští, zubatí a s obzvláštní slabostí pro lidské masíčko podávané na způsob tatarského bifteku.
Jestli vám přišel Conan drsný, je Mjöllni (tak se jmenuje to Tórovo magické kladivo) ultradrsný. Všechno je tu osudové, úskočné, smrtelné, všichni jsou permanentně jednou nohou v hrobě, přesněji v Helheimu. Jak to v mýtech bývá, události tu někdy fungují fraktálově – od nepatrných rozhodnutí se věci vyvinou ke kolosálním malérům. Takže trpaslík Tór přišel v boji o syna. Rozhodl se získat zpět jeho tělo z podsvětí. K tomu použije magické kladivo nadané božskou silou. Rozhodl se získat zpět i jeho duši. K tomu rozpoutá Ragnarök, válku všech světů.
Bohové sekají jednu chybu za druhou
Trpaslík v sobě prostě objeví zapomenutého boha, vyhnaného na zemi. Sejde se se svým rovněž do světa smrtelníků zavrženým bratrem Lokim. A i když se ti dva na smrt nenávidí, spojí je touha po pomstě na jejich otci, vládci bohů. Tórovi jde pořád o duši synka, ta je ovšem roztroušena po všech obyvatelích zásvětí. Začíná se to pěkně zamotávat a to jsme pořád ještě dost na začátku vyprávění.
Zábavné na tom je, jak lidští jsou tito severští bozi. Co byste si počali s Neomylným a Vševědoucím? Tihle bohové jsou prchliví a sekají jednu chybu za druhou jak jakuza malíčky.
Opravdoví parchanti jsou lidi
Prosím pěkně, a má tento příběh poselství? A mohla bych ho vidět? Ano, paní, jistěže. Samozřejmě že Mjöllni můžete číst (a prohlížet) jako ukázku toho, že s představou, co je vlastně normální, je třeba zacházet opatrně. Je to vysmívaný trpaslík, který je tu hlavním hybatelem děje a popravdě jedinou sympatickou figurou neživenou nejnižšími vášněmi. Lidé jsou v této směsici ras a národů vlastně ti úplně nejhorší, ač na pohled „normální“. Zástupci ostatních druhů v příběhu jsou sice krvelační a chamtiví, ale aspoň se drží svých zřetelných pravidel. Naopak opravdoví parchanti, kteří se neštítí ničeho a chtějí všechny ostatní přečůrat, jsou lidé.
Že by xenofilní komiks pro dobu nové korektnosti? Nu, na to se tu moc posílá do prdele, je tu propastný genderový nepoměr ve vystupujících postavách, ženy mají příliš pohledná prsa, a co je nejhorší: jí se tu maso. Šťavnatou krmi ale touto knihou zaručujeme. A když pak půjdete do IKEA, budou vám ty severské názvy výrobků evokovat doby, kdy ještě opravdoví muži používali poctivé kladivo, a ne kovové kličky na utahování vrutů v předvrtaných otvorech.
