Bledulín mezi beduíny: Nejen pánové Zikmund s Hanzelkou dělali na svých cestách bláznivé kousky
Kniha cestovatele Carla Bergmanna Poslední beduín zaujme již svou předmluvou: jejím autorem je významný egyptolog profesor Miroslav Bárta. Svým entrée dostatečně připravuje čtenáře na výpravy s „posledním beduínem“, jejichž líčení je jistě nezklame.
Pouštního badatele (a podnikového ekonoma) z Kolína nad Rýnem Carla Bergmanna si možná pamatujete z Plovárny. Svou téměř pětisetstránkovou knihu Poslední beduín s podtitulem Mé karavany za tajemstvím pouště (v překladu Radany Studenovské ji vydalo nakladatelství Malvern) rozdělil na tři díly – tři výpravy v rozmezí let 1982–2000.
Hýření sentimentem a zoufalstvím
V první výpravě se obeznámil se životem pohaněčů velbloudů a jejich karavanními cestami do egyptské metropole Káhiry. Hýří sentimentem a zoufalstvím, jak se na Evropana sluší a patří. Popisy Sahary působí značně tísnivě i přes bezhraničný prostor písečné pustiny. Zmiňuje však pouštní skalní rytiny a jeskynní malby, které svědčí o prehistorickém podnebí a vegetaci v saharské oblasti. Jsou na nich vypodobněni hroši, krokodýli, ryby, želvy, žirafy, pštrosi – zvěř savan a močálů, a na svých cestách nalezl i pozůstatky stromů, svědčících o zalesnění. Jiný cestovatel, Henri Lhote, našel ve střední Sahaře, ve skaliscích oblasti Tasílie, dokonce jezírka s živočichy zjevně pocházejícími z dávných dob lesů Sahary, a stejně jako Bergmann popsal tamní pravěké rytiny a malby s přehlídkou zvířat jak v ZOO.
Stopy lidských karavan
Srovnávacími vědeckými metodami odborníci určili, že tato klimatická perioda probíhala v období 6000–1800 př. Kr, kdy vznikala i obchodní dopravní spojení mezi oblastmi na Nilu a v centrální Africe v povodí řeky Niger. S tím, jak sucho a poušť získávaly nadvládu nad savanou, lidská sídliště a karavanní cesty na Sahaře zanikaly. Ale ještě v římské době fungovaly posádky s městečky, zavlažovanými poli, vodními nádržemi, pastvinami a pohřebišti. Z těch dob nacházel Carlo Bergmann podél karavanních cest skladiště džbánů na vodu, které umožňovaly přejít Saharu i početným karavanám. Svoji druhou a třetí výpravu Carlo Bergmann věnoval právě starověkým lokalitám a ohledávání karavanních cest. Jeho nálezy zahrnují v podstatě spektrum od paleolitu (pěstní klíny, mikrolitické hroty šípů, korálky ze skořápek pštrosích vajec) až po současnost (zprávy v lahvích, barely a kanystry, opuštěná vojenská technika). Vidno, že i dnes panuje na Sahaře čilý ruch a rej! Dlužno podotknout, že Bergmannovy expedice proběhly ještě před exodem imigrantů z centrální Afriky do Středomoří, ale již tehdy nacházel stopy lidských karavan směřujících k libyjským hranicím, zřejmě na cestách za prací v bohatších oblastech.
Beduínky, do kuchyňky!
Karavana je mužský svět. Ženy jsou vyloučeny, zůstávají v kuchyni mimo zraky mužů, anebo jsou degradovány na prostitutky. Nějaký matriarchální anebo emancipovaný sociální koncept zjevně ještě nepřišel mezi beduíny ke slovu. S tím zřejmě souvisí i společenská retardace beduínů vůči okolní společnosti, jak vyjadřuje s notnou dávkou sentimentu i Carlo Bergmann. Dopouští se zábavných odchýlení od cestopisného žánru: občas zaběduje v eklogách nad svým životním údělem premianta-cestovatele, anebo do textu vkládá veršované pasáže, když mu próza nedostačuje k vyjádření emocí. Mísí žánry a je to krok správným, literárním směrem. Můžeme se těšit, co vybádá zas dalšího!
