Z ruského zajetí přímo do legií. Legionáři riskovali oběšení, zachránili se ale před hladem a nemocemi lágru
Že bychom bez legionářů, zejména pak na východní frontě, Československou republiku při vší úctě k jejím zakladatelům nikdy neměli, je nabíledni. Otázce zajatých Čechů a Slováků za první světové války v Rusku se podrobně věnuje Jitka Zabloudilová ve své přínosné knize V ruském zajetí.
Absolventka filozofické fakulty Jitka Zabloudilová začala svou dráhu jako vědecká pracovnice obnoveného Památníku odboje, nynějšího Vojenského historického ústavu, poté pracovala jako archivářka v Archívu Akademie věd ČR. Těchto funkcí využila k prosmýčení archívů se zaměřením na první československý odboj. Čtenářům časopisu Historie a vojenství, kde publikovala řadu článků, její jméno není cizí.
Kolosální množství válečných zajatců
Ve své nejnovější publikaci V ruském zajetí s podtitulem Zajatecké organizace Čechů a Slováků v Rusku (1914–1918), již vydalo pražské nakladatelství Epocha jako desátý svazek edice Traumata války, se zaměřila na největší rezervoár, odkud se rekrutovali příslušníci naší ruské legie, a to na válečné zajatce.
Ke konci první světové války, v některých zemích zvané vzhledem k jejímu do té doby nevídanému rozsahu také Velká, se v táborech ocitlo kolosální množství válečných zajatců, ale rovněž internovaných civilistů.
Jejich přesný počet nelze zjistit, nicméně různé odhady zmiňují 6 887 000 válečných zajatců (podle britské publikace R. B. Speeda), a dokonce až deset miliónů. Tento údaj uvádí ruský badatel V. P. Galickij, který ve své studii Problém válečných zajatců a vztah sovětského státu k nim z roku 1990 tvrdí, že Rusko vzalo do zajetí úhrnem 3 570 858 mužů, kdežto ústřední mocnosti, tj. Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko (o Bulharsku nepíše), jen ruských vojáků 2 765 000.
Pobít, zotročit, nebo pověsit
Autorka se podrobně zabývá otázkou válečného zajetí v mezinárodním právu. V dávné minulosti vítězové zajatce buď pobíjeli, nebo zotročovali. Ti bohatší jim posloužili jako zdroj tučného výkupného. Postupem času však přece jen docházelo ke snahám o zlepšení jejich postavení. Toto úsilí konkretizovala Úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války, v níž o právním a materiálním postavení zajatců pojednávaly články I až XX.
Zabloudilová se velmi dobře chopila u nás dosud málo známého a zmapovaného tématu. Neopomněla vyjmenovat práva a povinnosti zajatců, uvedla i důležitý fakt, že zajatci hrozilo soudní stíhání, pokud po útěku z tábora vzal opět do ruky zbraň proti armádě státu, který jej zajal. Rakušané (podtrhněme, že zcela v souladu s tehdejšími zásadami) pokládali zajaté Čechy a Slováky, kteří vstoupili do legií a obrátili proti nim zbraně, za zrádce, a zejména na italské (jihozápadní) frontě je po dopadení nemilosrdně věšeli.
Legie jako jediná záchrana před smrtí
Ruské statistiky týkající se problematiky válečných zajatců za první světové války strádají neúplností a nepřesnostmi. Zabloudilová ve svém díle píše, že počet zajatých rakousko-uherských vojáků kolísá od půldruhého miliónu do dvou miliónů osob, z nichž Slovanů mohlo být zhruba 65 procent, přičemž jejich úmrtnost se pohybovala od 17 do 30 procent (pro zajímavost: v kaiserovském Německu činila jen pět procent!). Vstup do legií se tak pro zajatce mnohdy stával možností, jak uniknout smrti hladem nebo následkem nemocí v lágru.
