10 důvodů, proč jsme my Češi měli s Milanem Kunderou komplikovaný vztah

Milan Kundera nedělal nám Čechům naschvály – on jen bojoval za kvalitu převodů knih, na nichž léta pracoval, a my mu to ve své ješitnosti měli za zlé. Ne, nejspíš si na nás nezasedl. Spisovatel jednoduše neměl čas ani chuť k tomu, aby své francouzsky psané romány sám převedl do mateřštiny, a dobře věděl, že nikdo jiný to neudělá tak, jak by to napsal on. Tedy až na překladatelku Annu Kareninovou, které dovolil přeložit svá poslední díla psaná francouzsky. Česky tak vyšly Slavnost bezvýznamnosti a Nevědění, již přeložená Totožnost je v rukou nakladatele a Pomalost Anna Kareninová právě překládá. Češi nevládnoucí některým ze světových jazyků, do nichž Kunderova díla překládána jsou, tak zatím nemají možnost si Pomalost a Totožnost přečíst.Přesněji řečeno – neměli možnost si je přečíst, pokud nevzali za vděk pirátskými, amatérskými, dílo devastujícími přebásněními běhajícími po síti.

Milan Kundera byl znám tím, že veškeré překlady svých děl pečlivě kontroloval – od té doby, co roku 1975 emigroval do Francie, kde tehdy se zděšením přečetl převody svého románu Žert do světových jazyků a začal proti nim psát protestní dopisy. „Celé reflexívní pasáže byly vypuštěny, odstavce vyškrtány, pořadí kapitol zpřeházeno, styl posunut do jiné emotivní roviny a řada výrazů tlumočena zcela falešně,“ uváděl ve své knize Umění románu z roku 1986. Právě v tomto období postupně stylisticky přepracoval starší francouzské překlady svých českých románů, aby se pod ně vůbec mohl podepsat.

Do České republiky, přesněji do ­rodného Brna, jezdil velmi zřídka a inkognito. Měl k hořkosti jistě své důvody – v roce 1979 byl zbaven státního občanství a jeho publikace u nás nesměly až do listopadové revoluce vycházet. Zúčtoval s Československem, jeho šedivostí a přízemností už v románu Valčík na rozloučenou (1972), jehož hlavní hrdina emigruje.

Ve Francii se k tématu emigrace vracel ve svých zřejmě nejslavnějších románech, Knize smíchu a zapomnění (1979) a Nesnesitelné lehkosti bytí (1984). Není divu, že požadoval, aby byl vnímán jako francouzský autor a jeho dílo hodnoceno v kontextu tamní literatury.

Nikdo ze spisovatelových českých přátel si netroufal prozradit jeho pařížskou adresu ani číslo faxu, oficiálních akcí se Milan Kundera až na velmi řídké výjimky neúčastnil. Svůj osobní život s nikým neřešil, s někým z pečlivě vybraných šťastlivců (a mluvíme tu o lidech typu prvotřídních spisovatelů Philipa Rotha a Iana McEwana) se k rozhovoru setkával jednou za uherský rok a výhradně nad otázkami díla a tvorby, nikoli svého života.

Podle jeho vykladače britským studentům, univerzitního učitele působícího v Glasgowě Jana Čulíka, „byl nepochybně ovlivněn českým strukturalismem, který tvrdí, že literární texty by měly být vnímány jen samy o sobě, jako uzavřené znakové struktury, bez vlivu mimoliterární skutečnosti“.

Od roku 1948 členem KSČ, po dvou letech vyloučen za protistranickou činnost, přesněji za kritiku představitele strany v korespondenci (tuto zkušenost později využil ve slavném románu Žert). Od roku 1956 mu bylo členství obnoveno, v roce 1970 byl opět vyloučen. Co mu byl platný památný kritický referát na legendárním IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů 1967, v němž zdůraznil morální roli spisovatelů ve společnosti a mezinárodní úspěchy (pro režim nepříliš pohodlné) nové vlny československého filmu.

Češi si spíš pamatují (často aniž by daná díla četli, ačkoli jsou od nich dvě kliknutí myši daleko), že získal za skvělou hru Majitelé klíčů státní cenu Klementa Gottwalda a že jeho první dvě básnické knížky z doby tuhé totality, Člověk zahrada širá (1953) a oslavná poéma Poslední máj (1955) o Juliu Fučíkovi, byly zářným příkladem stalinistické poezie. Spekulovalo se, že Kundera sám svým veršům nemohl věřit a psal je na objednávku. Vstupní verše Člověka zahrady širé ovšem v kontrastu k tomuto tvrzení znějí: „Ať už zpívá, o čem zpívá, / sebe básník zpívá. / Básník, jenž se přetvařuje, / červy v básních mívá.“

„K tomu, co by se dalo nazvat mým dílem, podle mne nepatří: 1. co je nezralé (juvenilní), 2. co je nezdařené, 3. co je pouze příležitostné. – Co je nezralé: všechny hudební skladby (...); veškerá poezie (…): kolem mých osmadvaceti let mi náhle, radikálně a naprosto odpadla od srdce,“ psal v autorské poznámce v pátém vydání Žertu (Atlan­tis, 1991) Milan Kundera. Odmítal tak většinu svého díla z 50. a 60. let s tím, že má právo „slabé kusy“ vyjmout – jako to prý dělají hudební skladatelé.

Je pochopitelné, že francouzský spisovatel Milan Kundera do svého díla rané pokusy vklíněné do mantinelů socialistického realismu neřadil, že se od nich distancoval. V kontextu následujících děl by to působilo, jako by se hrdě hlásil k adolescentním deníčkům nebo k zápiskům v táborové kronice. Každý má právo na změnu názoru – ale bez ohledu na autorovu vůli dílo žije dál, zatímco „autor je mrtev“, jak tvrdí a požadují nejen Barthes či Foucault, ale právě i sám Kundera.

Ta aféra se ocitla i na titulní straně deníku New York Times, ale první zprávu o spisovatelově údajném udavačství zveřejnil v obsáhlém, propracovaném, o své pravdě ujištěném článku historika Adama Hradilka týdeník Respekt z 13. října 2008. Adam Hradilek, pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů, objevil v archívu policejní záznam, podle něhož se 14. března 1950 dostavil Milan Kundera na služebnu SNB a udal, že si jistý muž uložil podezřelý kufr u Ivy Militké, jeho známé ze studentské koleje.

Na základě udání byl majitel kufru, agent-chodec Miroslav Dvořáček, zatčen a za zběhnutí, vyzvědačství a velezradu odsouzen na 22 let do vězení. Z toho 14 let protrpěl v pracovních lágrech, v uranových dolech; pět let po propuštění emigroval a usadil se ve Švédsku.

Milan Kundera obvinění z udavačství odmítal s tím, že nechápe, jak se jeho jméno do policejního spisu dostalo. Literární historik Zdeněk Pešat se v reakci na článek ozval s tím, že spolupracovníka exilové tajné služby Dvořáčka ve skutečnosti udal Kunderův známý Miroslav Dlask, přítel zmíněné Ivy Militké (dnes Dlaskové), jenž se s tím měl Pešatovi jakožto členovi fakultního výboru KSČ hned po svém činu svěřit…

Kundera poslal Respektu oficiální žádost o omluvu, týdeník se omluvit odmítl a případ stále nebyl uspokojivě uzavřen, tedy objasněn. V očích těch, kteří se rozhodli dostupným historickým důkazům věřit, byl ovšem Milan Kundera udavačem.

Narodit se do rodiny brněnských vzdělanců, být synem význačného hudebního pedagoga, výjimečného klavíristy a dlouholetého rektora JAMU? Mít za bratrance uznávaného básníka, překladatele a kritika? Učit se na klavír u Pavla Haase i Václava Kaprála, vystudovat hned dva obory na FAMU a stát se tamtéž docentem, a k tomu budit pozornost jako literát? Nosit elegantní roláky, když ostatní žmoulají cípy tesilu a dederonu, a vysedávat v drahých kavárnách? To se u nás neodpouští.

Ty jeho komplikované fikční světy, to věčné filozofování a rozklady o abstraktních pojmech od kýče přes malebnost po lítost, ty analýzy a střídání vypravěčů a počítání taktů… Už ten cynismus, ty ironické šlehy ve všech třech sešitech Směšných lásek! Kdo je četl, nebo aspoň viděl povídky Nikdo se nebude smát a Já, truchlivý bůh, zfilmované tehdy začínajícím Hynkem Bočanem, respektive Antonínem Kachlíkem, dobře si pamatuje všechnu tu hořkost, tragikomičnost i trapnost a malost, které Kundera pranýřoval. Ale ta byla aspoň naše, malá, česká – ne jako ty postmoderní nápady cpát do románů pojednání, špikovat příběhy sáhodlouhými úvahami plnými cizích slov, aby bylo jó zřejmé, že je panáček hóch. Kdo si v Žertu dokázal vychutnat všechny ty sáhodlouhé pasáže o folklóru (ty notové ukázky – peklo) a o zpropadené Jízdě králů, místo aby je přeskočil, ať se přihlásí! 

Milovníci české malebnosti, útulna a laskavého humoru nemusejí být tragikomickým nádechem, mírou negace a vůbec celkovým vyzněním Kunderových románů právě nadšeni. Ludvíka ze Žertu nechal jeho autor vyloučit ze studií i ze strany a převelel ho k pétépákům, jeho zavržená milá při pokusu o demonstrativní sebevraždu omylem polyká místo alnagonů tubu projímadel. Ve Valčíku na rozloučenou jsou ženské postavy, jak je pro Kunderu podle feministických kritiček obvyklé, stafáží, předmětem mužských sexuálních tužeb; chudinku Růženu nechává otěhotnět, rozhodnout se pro potrat a nakonec nešťastnou náhodou polknout jed a zbytečně zemřít.

V Nesnesitelné lehkosti bytí umírá při autonehodě jak ústřední dvojice, Tomáš a Tereza, tak Sabinin přítel Franz, kterého přepadnou v Kambodži; v Nesmrtelnosti autor sešle na Agnes ošklivou bouračku, aby jí zabránil ve splnění snu. Kdo to má pořád číst? Deset deka happy endu by nebylo?

Byl na ni několikrát navrhován, říká se. A Češi by si nějaké ty medaile přáli i na poli kulturním, když zrovna není příležitost pro sportovní Nagano, jehož analogii nám v literatuře zajistil poprvé a naposledy Jaroslav Seifert roku 1984. Nezapomeňme však, že M. K. roku 1981 získal ve Francii občanství a sám sebe považuje za Francouze…

Ale i kdyby byl býval tu Nobelovu cenu nakonec – na rozdíl od podobně význačných literátů od Umberta Eca přes Salmana Rushdieho a Cormaca McCarthyho po Philipa Rotha – získal, bůhví, zda by si ji přijel do Stockholmu převzít… To je Milan Kundera, spisovatel, který zůstával skryt za svým ceněným dílem – a jenž to dílo podle mnohých skrýval před nepovolanými.