Sirotci a Mengeleho srovnatelně krutá kopie: Americký román o dětských otrocích v době holocaustu
Označení pro holocaust jako „nejhorší běsnění, co se kdy událo v lidské civilizaci“ je zajisté pravdivé. V dějinách mu mnohé masakry předcházely a v současnosti jako metastázy trvají (etnocida v Tibetu nebo koncentrační tábory v Severní Koreji a Číně jsou ostinátním tématem kulturně-politických úvah, které by měly pokračovat razantněji, cílevědomě, s touhou po konkrétních výsledcích). Ano, holocaust pokračuje pod jiným jménem v jiných kulisách a jinde, s ostnatým drátem jako rozpoznávacím znakem!
Historický válečný román americké autorky Jane YolenovéMapa kostí (v překladu Petry Pechalové ho nedávno vydalo nakladatelství Moravská Bastei MOBA) uvádí čtenáře do složité doby, kdy Evropě dominovala třetí říše. Jedním z projevů nacistické doktríny Herrenvolku – nadřazené „panské rasy“ – bylo takzvané konečné řešení, likvidace Židů, Romů, gayů, nemocných a národů na okupovaných územích v koncentračních táborech.
Osiření, lágr, tyfus a Mengeleho dvojník
Z ghetta v polské Lodži uprchla rodina Abramowitzových s dětmi Chaimem a Gittel a jejich vrstevníky, sirotky Brunem a Sofií. Po peripetích na útěku jsou děti uvězněny v koncentračním táboře, kde v nelidských podmínkách vyrábějí munici. V táboře vypukla epidemie tyfu a zdravotního dozoru se ujal jakýsi perfidní fámulus neblaze proslulého Josefa Mengeleho. Než válka skončí a brány se rozlétnou na cestě ke svobodě, ještě si čtenáři užijí napětí...
Hromadná loupež židovských majetků
Zkomponovat téměř pětisetstránkový román s tématem holocaustu je jistě obtížné. Ať už si Jane Yolenová, plodná a ceněná osmdesátiletá autorka více než tří set knih básnických, pro děti, žánrů fantasy i sci-fi, vzala za předlohu vyprávění pamětníků nebo fikci (nejspíše obojí), dala vzniknout působivému hybridu.
Jestli někdy zavítáte do Polska, pochopíte ten masiv deportací do lágrů – městské židovské čtvrti jsou i dnes nepřehlédnutelné. Na jedné cestě jsem kupříkladu navštívil krakovský hudební klub, který byl v podstatě adaptovaný ze židovského bytu. Anebo jsem spal v hostelu v upraveném židovském domě. Židé byli přičinliví, měli na svou dobu ohromné majetky a doktrína nacistické nadřazenosti byla chabou zástěrkou pro hromadnou loupež majetku Židům. To z té skutečnosti úplně čiší a bylo to zřejmě i motivem antisemitských polských projevů dvacet let po pádu třetí říše, tentokrát pod knutou Sovětského svazu. Se židovskými majetky souvisejí i občasné polsko-izraelské rozmíšky; nedejte se zmást jinými vysvětleními.
Koncentrační tábor Sobanek
Člověk má mít vždycky v rukávu dvě zvěsti: jednu dobrou a jednu špatnou. Tak nejdřív tu dobrou, která je trochu špatná, a potom tu špatnou, která je svým způsobem dobrá.
Koncentrační tábor Sobanek, v němž se děj románu Mapa kostí odehrává, má název smyšlený; je to místo fiktivní, složené z názvů koncentračních lágrů Sobibór a Majdanek, z jejichž líčení člověk vždy strne. Koncentrační tábory pro děti a mládež jsou dosud méně známy. Děti v nich byly zotročovány k jemným pracem šikovnými ručkami, bylo jich méně a mnoho svědectví se nedochovalo. Jane Yolenová tedy posunula pozornost žádoucím směrem pro historická bádání o II. světové válce.
Nádherný potížista Bruno
Ta špatná, svým způsobem dobrá zpráva o jejím románu vydaném v anglickojazyčném originále na jaře 2018, je povýtce literárně-psychologická. Autorčino líčení postavy sirotka Bruna, který je stejně jako jeho sestra Sofie miksel (v jidiš „míšenec“), působí, jako by proti němu byla v hodnoceních zaujatá. Zatímco ostatní postavy jsou tak roztomile bezrozporné, vzorné, moudré a dokonalé, že by z nich člověk vylítl z kůže, Bruno je nádherný potížista. Pořád se ptá, zdržuje, analyzuje, zkouší trpělivost ostatních a ověřuje si svůj kosmický prostor, kam až může vkročit. Bratříčkuje se s nelítostnými strážnými, kteří pro něj mají připravenou leda kulku v zásobníku, krafá, tlumočí a zprostředkuje informační tok mezi brutálním táborovým vedením a dětskými otroky. Jeho hraná arogance je ve skutečnosti projevem neústupného intelektuálního diplomatického zrání dítěte v těch nejodpornějších podmínkách, jaké jej mohly potkat.
V závěru knihy o Brunovi autorka píše, jak je stíhaný nepokojem a cestuje po Zemi... Mám z něj pocit, že je z rodu těch lidí, co jako první vykračují do vesmíru, dál, až tam, kam lze. Takový chlapík se neztratí!
