To je vražda, napsala: Literární tygřice z Východu útočí
Krimi román Vzorný syn jihokorejské autorky Čong Judžong je krvas. Tak byly za první republiky označovány románky s hrůzostrašnými ději. Autorka používá prověřené postupy, vyprávění prokládá stylizovanými zápisy z deníku a z policejních záznamů k navození hodnověrnosti...
Čtenář však ví, že v tomto psychologickém thrilleru, vydaném právě v překladu Petry Ben-Ari detektivkovou nakladatelskou značkou Vendeta, jde především o hru s jeho slovní fantazií. Nemohu se zbavit dojmu, že komiks nebo film je v žánru krvasu účinnější tím, jak na představivost působí obrazově, sugestivně. Jiné je to však, nečteme-li Vzorného syna jako krvas, ale jako satirickou alegorii na severokorejského despotu z pseudodynastie klanu Kimů. Stejné přízvisko nosí hlavní postava, pětadvacetiletý Kim Judžin, který zmasí příbuzenstvo v dosahu a ještě šmahem přibere kolemjdoucí slečnu. Jistě, je to žabařství proti jeho jmenovci, který terorizuje celý národ hladomorem, koncentračními tábory, policejní šikanou a mučírnami, a třiapadesátiletá zkušená autorka Čong Judžong to dobře ví.
Příběh Vzorného syna...
...je vcelku prostý. Kim pochází z dobře situované rodiny, studuje... a jednoho dne spáchá zločin, který jej navnadí k opakování. Má fyzickou kondici, ducha je však víc než prostého, pokud nejde o rafinovanost k zločinu. Ovládá ovšem přetvářku, plave jako mlok a dokáže se ztratit policejním čmuchalům jako duch. Už jako dítě jeví predátorské sklony vůči lidem, ale rodiče jeho vrahounské projevy berou na lehkou váhu. Není to však šibal, komická figura k pobavení; je to chladnokrevný vrah a nic na věci nemění, že jej autorka predestinovala, jako by byl vinen i svým početím a předešlým životem svých předků tři pokolení nazpět. Ale tak už to v současné Severní Koreji chodí…
Lidskoprávní historické odbočení
Své by mohl vyprávět venezuelský básník Alí Lameda, jejž v 60. letech minulého století vyslala revoluční strana a vláda do světa na zkušenou. Pobýval i v Praze, kde se při studiích věnoval především studentkám na FAMU, a poté ve své štrapáci pokračoval do Severní Koreje, aby přeložil do španělštiny životopis despoty děda Kima, tehdy Ir-sena, by světu tlumočil spásu a prozření doktrínou čučche, tedy severokorejské oficiální ekonomické doktríny, iluze absolutní soběstačnosti. Neuctivě se však přitom prokecnul o svém chlebodárci a jako čestný host vyfasoval dvacet let v severokorejském kriminále natvrdo. Doslova si tam odseděl šest roků v kontemplační poloze „lotosového květu“ a vzpomínal na ten sen se slzami v očích.
Jeho kriminál byl kruhový jako Borgesova „babylonská knihovna“, vězni seděli v celách na obvodu a biřicové z centrální věže trvale sledovali, zda vězni sedí ve správné pozici jako Bódhisattva. Vyléčen z revoluční náklonnosti k totalitě a vysvobozen byl Alí Lameda až diplomatickou intervencí OSN a rumunského diktátora Nicolae Ceausesca, jenž měl k dálněvýchodnímu režimu mocenskými prostředky revolučního teroru blízko. Po návratu do vlasti z vandru letem světem se Lameda již věnoval pouze meditativní lyrice.
Zpět ke krvasu
Alegorický příběh si nelze představit bez symbolických rostlinných a zvířecích postav. Zvířecí říši v alegorickém krvasu Vzorný syn zastupuje ostražitý a věčně ňafající pejsek Helou ze sousedství, který štěkáním komentuje Judžinovy vražedné výpravy do noci. Žel, autorka mu neposkytnula více prostoru k rozvinutí děje, který tak zůstává tristně antropocentrický. Též jindy tak oblíbené mouchy, ohlušivým bzukotem narušující ticho na místě činu, případně hodující na obětech, byly opomenuty. Lze jenom doufat, že mistryně žánru krimi Čong Judžong, již nakladatelé jejích dosud šesti knižních titulů opatřili marketingovou nálepkou „korejský Stephen King“, dá i těmto hrdinům v nějaké své další epopeji odpovídající a důstojnější, ne-li rozhodující místo!
Dílo umělecké, zde třeba literární, by mělo poskytnout čtenáři alespoň trochu duchovního povznesení, čtenářský zážitek, směs tragického i komického impulsu k zamyšlení o vlastním životě i o dění obecném; i trochu toho ponaučení člověk vydrží, když na něj dojde. V tom jsem tradicionalista, přestože se moderním impulsům nevyhýbám a jsem zvědav na novinky. O vyváženost formy s obsahem jde v díle především, i o to, jak umělecké složky stylu, děje a jazyka působí v harmonii proudu literárního vyprávění na mysl čtenářovu. V tomto ohledu lze Vzorného syna jen doporučit.
