Po vodě se tloustne, víno vyhrává války a zamezuje alkoholismu. 85 let stará kniha je více než inspirativní
Vybavujete si takové ty banánovky, do kterých antikváři a knihovníci celé republiky s povzdechem odkládají knihy posouzené jako neprodejné, zcela přežité, jaksi nedostatečné? V jedné z podobných truhel s poklady, situované na stolku děčínské městské knihovny, jsem nedávno objevila a za jednu korunu českou zakoupila anglickojazyčnou publikaci, o níž by se měli učit studenti marketingu, vinaři, pijáci vína i historici umění.
Knížka Gastona Deryse Mon docteur le vin vyšla poprvé francouzsky roku 1936 a kromě nádherných akvarelů fauvisty Raoula Dufyho přinesla spoustu zásadních poznatků. Například: Po vodě se tloustne! Nebo: Víno je skvělým lékem proti alkoholismu – čím více ho pijete, tím méně pak dle lékařů pozřete tvrdého alkoholu! Případně: Popíjení vína je blahodárné pro všechny včetně batolat, důchodkyň, koňstva a vojska! Podotýkám jen, že nejde o humoristickou příručku; přes žertovné komentáře k Dufyho malbám se výše zmíněné informace měly brát vážně, vždyť je také vyřkly nejvyšší autority zaštítěné akademickými hodnostmi i celoživotními zásluhami. Jak například napsal 27. července 1935 pro předmluvu poučné publikace sám maršál Pétain, francouzský národní hrdina první světové války: „Pro naše bojové jednotky bylo víno stimulantem morálky i fyzické zdatnosti. Tudíž přispělo významně, svým způsobem, k vítězství.“
Víno pro sprostý lid
„Mého doktora Víno“ vymyslel koncem 30. let minulého století Étienne Nicolas, ředitel řetězce obchodů s vínem, které mimochodem pod značkou Nicolas dodnes prosperují. Rozhodl se ve Francii, kde se tou dobou (můžeme-li alespoň v něčem publikaci důvěřovat) pilo na 250 litrů vína ročně na dospělého člověka, protlačit víno směrem k dělnému lidu. A nešlo mu o propagaci vlastní značky, jejíž název se v knize nevyskytuje ani jedinkrát – rozhodl se zviditelnit produkt en masse, přesněji víno kvalitní, lahvované.
K tomu mu rádi pomohli lékaři a vědci ze spolku „medicínských přátel vín Francie“, jejichž odvážnými tvrzeními a „statistikami“ je devatenáct tematických kapitolek knihy vyplněno. Rozhodli se přesvědčit zbytek světa, že víno je nejlepší medicínou a že bychom mu v nemoci měli všichni dát přednost před aspirinem i vodou.
Nobelisté pijí víno!
Ostatně „pít vodu je intelektuální sebevražda“, schválně srovnejte intelektuální potenciál jednotlivých států tak, jak navrhuje jakýsi profesor Cambiaire, totiž že spočtete nositele Nobelových cen ze „zemí pijících víno“ a srovnáte výsledné číslo se výsledkem pro zbytek světa! Podotýkám, že nic podobného počítat nebudeme, neboť s touhle „statistikou“ v několika posledních dekádách jistě zamával faktor vynikajících asijských vědců působících na amerických výzkumných pracovištích. Jestlipak tam popíjejí kalifornské zinfandely? A počítá se japonské rýžové a čínské švestkové víno?
Pijte víno, odvedou vás!
Kdykoli od teď v tiskových prohlášeních a zprávách uvidím všechna ta rozporuplně interpretovaná kulturní numera (beztak jen zastírající podstatu sporu, případně neetičnost a podvod), ať už jde o poslechovost stanice Vltava za vedení Petra Fischera a před ním nebo o milionový přivýdělek někdejšího GŘ NG Jiřího Fajta, nebudu se zbytečně rozčilovat. Exaktnost čísel občas spočívá podobně jako krása v očích toho, kdo se dívá. Vždyť statistiky dr. Dougnaca v Mon docteur le vin dokazují blahodárnost vína pomocí tvrzení, že v letech 1931 a 1932 bylo z vinařských regionů odvedeno do armády 36 617 mužů, zatímco v nevinařských jen 29 467, tudíž bez ohledu na velikost oněch regionů či na fakt, zda v nich muži pijí či nepijí víno, „vinice zjišťují vlasti více vojáků než jakékoli jiné zemědělské oblasti“!
