Filmová hudba nás dostala k mnoha světovým umělcům, říká šéf ČNSO Jan Hasenöhrl
Český národní symfonický orchestr pořádá letos už 15. ročník festivalu Prague Proms. Jedná se o ojedinělou přehlídku různých hudebních žánrů, od klasiky, přes filmovou hudbu až po jazz. Letos bude jeho největší hvězdou jeden z nejuznávanějších světových tenoristů Ramón Vargas. Jak ale orchestr, který není financován z veřejných zdrojů, dokáže uspořádat podobnou přehlídku? Na to odpovídá v rozhovoru pro Reflex.cz trumpetista Jan Hasenöhrl (58), zakladatel a ředitel ČNSO.
V roce 2016 obdržel legendární skladatel Ennio Morricone Oscara za hudbu k filmu Quentina Tarantina Osm hrozných. S Morriconem nahrál hudbu k tomuto dílu váš Český národní symfonický orchestr. Chystáte něco dalšího, co má dočinění s filmovým světem?
Plánujeme na příští rok koncert Alana Silvestriho. Ten složil hudbu ke skvělému a oceňovanému filmu Forrest Gump. Patří k hollywoodské elitě skladatelů filmové hudby. Také se snažíme, aby přijel James Howard, který složil hudbu k filmům Pretty Woman, Hunger Games, King Kong, Volný pád, Nevěsta na útěku, Collateral, Petr Pan a mnoha dalším. Přijet má znovu i Vladimir Cosma, autor hudby k dílům jako je Velký blondýn s černou botou, Zvíře, Jeden hot a druhý čehý a dalších populárních filmů. Měla by to být exkluzivní přehlídka hudební filmové smetánky.
Čeká vás i hudba k dalším filmům?
S největší pravděpodobností budeme točit s Ennio Morriconem další film. On nám také schválil, že můžeme z jeho partitur složit CD, které se bude jmenovat „Trumpet of Ennio Morricone“.
Vy jste jako symfonický orchestr začínali s filmovou hudbou už hodně dávno. Kritici na to reagovali často negativně a podrážděně, ale dnes to dělá skoro každý orchestr. Co se změnilo?
Vstoupili jsme do toho v 90. letech. Dělali jsme hudbu k populárnímu seriálu Kobra 11, později do seriálu Komisař Rex a Komisař Montalbano. Pak jsme se dostali k velkým filmům právě přes Ennio Morriconeho, s ním jsme natočili film Jako delfín (2011) či Nejvyšší nabídku (2013).
Proč ale zněla kdysi tak tvrdá kritika, vždyť filmovou hudbu dělá například i velmi prestižní Londýnský symfonický orchestr? Bylo to proto, že se ČNSO nevěnoval více klasické vážné hudbě, jak to vyžadovali kritici?
Možná i proto. Je důležité podotknout, že počet našich abonentních koncertů se odvíjí od stavu financí. Přitom hudba pro známé filmy představuje velkou mezinárodní prestiž. Navíc nás to živí. Je to jeden z hlavních pilířů, na kterém je postaveno naše hospodaření. U rozpočtů hollywoodských filmů se na hudbu velkoryse pamatuje. Američtí producenti, kteří s námi spolupracovali například na natáčení Tarantinova filmu Osm hrozných říkají, že společně s londýnskými symfoniky a Los Angeles Philharmonic patříme mezi velkými orchestry ve filmové hudbě k těm nejlepším na světě.
Dá se říci, že jste našli díru na trhu?
Je to tak. A velmi rychle jsme jí zaplnili. Navíc není žádný český orchestr, pokud vím, který by během poslední dekády nahrál hudbu k filmu oceněnému Oscarem.
Točíte teď ještě s nějakou další světovou hvězdou?
Připravujeme na americký trh CD s Vincem Mendozou, vynikajícím skladatelem a dirigentem. Počítá se s tím, že se s tímto dílem bude ucházet o prestižní cenu Grammy. CD by mělo vyjít v září či říjnu.
Pořádáte také hudební festival Prague Proms, letos už proběhne patnáctý ročník. Je to průřez mnoha hudebními žánry. Co byste z letošní nabídky vybral?
Zahajovací koncert s The Jeremy Winter Chorale, což je jeden z nejlepších gospelových sborů světa. Dále koncert Ramóna Vargase, jednoho z nejlepších tenoristů současnosti, ten se do Prahy vrací po dlouhých 14 letech.
Jak jste se ke spolupráci s ním dostali?
My jsme s ním letos hráli v Ománu při otevření nové budovy místní Královské opery. Spolupráce dobře fungovala, a proto přijede i do Prahy. Bude s ním zpívat skvělá slovenská sopranistka Lenka Máčiková.
Co výjimečného ještě uvidíme na Promsech?
Například vynikající islandskou jazzovou formaci Mezzoforte a koncert s dirigentem Ilyou Mashkevichem, s nímž představíme díla Čajkovského. To je ryzí klasika a u ní se představí i Václav Petr, špičkový český violoncellista. Zajímavý bude i koncert s hudbou legendárních Beatles. Na závěr pak přijde koncert filmové hudby Hollywood Night s dirigentem Carlem Davisem. Na něm vystoupí i slovenský herec Martin Huba, který tam přednese pasáž z projevu Winstona Churchilla z britského válečného dramatu Nejtemnější hodina. Churchill tam tehdy pronesl slavná slova: „Nemohu nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot. Čekají nás nejtěžší zkoušky. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců bojů a utrpení.“ To bude myslím velmi důstojný závěr letošních Prague Proms.
Zajímavostí české scény je, že někteří muzikanti hrají jak u vás, tak v jiných orchestrech. Proč? Je to z důvodů peněz?
Muzikanti jsou u nás ve většině orchestrů obecně finančně těžce podhodnocení, přitom je to hodně těžká práce, je to dřina. Hrát v různých seskupeních je pro mnohé nutností.
Český národní symfonický orchestr ale na rozdíl od jiných symfonických těles v Česku nebere dotace od státu či měst a obcí. Spoléhá na soukromé sponzory. Je to tak?
Orchestr jako takový žádnou dotaci nemá. Stejně jako jinde ve světě nám finanční podporu poskytují soukromé subjekty. Výjimkou je čtyřletý grant, který nám na festival Prague Proms poskytlo hlavní město Praha. Právě kvůli tomu můžeme na festival zvát světové hvězdy, jako je vzpomínaný Ramón Vargas. Bez toho by to nebylo možné udělat.
Je tajemstvím kolik světové celebrity v tomto hudebním oboru berou?
Podobný koncert se může pohybovat i v milionech korun, v tom je i honorář pro podobnou hvězdu.
Jak se pak orchestr, jako je ČNSO, může vůbec uživit?
Musí se uživit, jinak by už neexistoval. Hlavní příjmy máme z vystoupení v zahraničí, z nahrávání filmové hudby a CD a ze vstupenek. Ale i tak jsme z toho schopni pokrýt jen kolem 60 až 70 procent celoročního rozpočtu. Zbytek je od partnerů. Na koncert potřebujete zaplatit pronájem sálu, výborného dirigenta, sólisty, reklamu, marketing, hudebníky celého orchestru, peníze stojí zkoušky i nástroje. Pak se někdy dostanete na milionové částky.
Je to srovnatelné s koncerty pop music?
Úplně ne, protože Madonna vyprodá halu či stadion s dvaceti či padesáti tisíci diváky. Tím se dostáváme k úplně jiným penězům. Orchestry hrají většinou v menších halách a sálech.
Ale obecně vstupenky u nás už nejsou na velké hvězdy o tolik levnější než v cizině.
Už moc ne. Diváci jsou ochotni zaplatit více za nejvyšší kvalitu. Navíc na koncerty na festival Prague Proms hojně přijíždějí v posledních letech takzvaní „art turisté“ z Německa, Rakouska, Maďarska i dalších zemí. A na jiné koncerty do Prahy jezdí za vážnou hudbou i Japonci, Tchaj-wanci, či Korejci.
Je to tak, že z vystoupení v zahraničí a z koncertů s filmovou hudbou takzvaně dotujete domácí koncerty vážné hudby?
Přesně tak. Naše domácí abonentní řada se věnuje klasické vážné hudbě a ta se částečně platí z příjmů, o kterých jsme hovořili.
Orchestry dnes vlastní i dobré nástroje, které se pak při koncertech používají. Jak to funguje?
Něco se půjčuje, něco si koupíme a pak nemusíme platit za pronájem. Nakoupili jsme proto v posledních letech hodně nástrojů.
Kolik odehrajete za rok koncertů?
Kolem stovky. Zhruba dvacet v České republice a osmdesát v zahraničí.
Jaké jsou pro vás v cizině nejzajímavější trhy?
Momentálně Velká Británie. Tam je obrovský zájem o koncerty, na kterých se promítají známé filmy a my k tomu hrajeme hudbu z toho díla. Tímto způsobem jsme s filmovou hudbou Stevena Spielberga, na jejíž provádění máme podepsanou smlouvu, třikrát za sebou hráli ve vyprodané londýnské Albert Hall, kam se vejde pět tisíc diváků. To je velmi lukrativní. Podobně jsou na tom země Skandinávie a Německo.
Jaká je vaše cena na mezinárodním trhu? Je srovnatelná se západními orchestry?
U mnoha koncertů ano. Ale konkurence je stále větší. Jedna produkce nám dokonce pohrozila, že si objedná levnější orchestr z Arménie.
Jak to dopadlo?
Řekli jsme jim, že raději zůstaneme doma, že pod cenu nejdeme. To se nám nevyplatí.
Někteří lidé ale tvrdí, že hrát filmovou hudbu není tak těžké, jako hrát klasickou vážnou hudbu. Je to tak?
To je omyl. Hrát Harryho Pottera dvě a půl hodiny přesně podle toho, co běží na plátně, je naopak těžké. Je to fyzická dřina. Hudebníci navíc na film nevidí, díváme se na dirigenta, hrajeme podle něj. Sladit to, není tak jednoduché.
Český národní symfonický orchestr dlouhá léta spolupracoval s vynikajícím dirigentem Liborem Peškem. Ten nedávno kvůli vyššímu věku skončil. Jak byste ho ohodnotil?
Libor Pešek patřil mezi nejlepší dirigenty světa. Vedl náš orchestr od roku 2005. Bylo to nádherné a nezapomenutelné. Udělali jsme s ním například všechny symfonie Gustava Mahlera, to dokázal málokterý orchestr na světě.
Česká tradice výborných dirigentů je ale poměrně dlouhá. Proč?
Václav Talich, Rafael Kubelík, Václav Neumann, Jiří Bělohlávek, Zdeněk Košler. Všechno velké dirigentské hvězdy. Není moc zemí světa, které by jich měly tolik na tak špičkové úrovni. Češi mají hudbu v krvi, máme lásku ke klasické hudbě, navíc je v tom u nás velká tradice.
Jak se i při zachování určitých tradic mění diváci?
Pravda je, že na naše koncerty chodí i mladší generace. To je skvělé. Máme ale i mimořádně věrnou divačku, tou je Marie Kružíková, která byla na všech našich pražských koncertech od založení ČNSO v roce 1993. To je něco fantastického a svým způsobem neopakovatelného. Krásná, stařičká paní, naše legenda.
K vážné hudbě ale musí člověk nějak dospět. Mýlím se?
Nemýlíte. Člověk musí chtít takzvaně ochutnávat. Je to podobné jako v jídle. Ale mění se nejenom diváci, mění se i orchestr. Také nás láká zkusit si něco nového. Mění se pak barvy zvuku, mění se projev. Je to prolnutí nových zájmů diváků i muzikantů.
Chystáte i nějaké světové premiéry, které vycházejí z české hudby?
Ano, hodláme letos natočit CD českého hudebního skladatele Zdeňka Lukáše. Snažíme se hledat i nové talenty. Natočili jsme sedm CD pro sedm mladých hudebníků. To také nemá obdoby. Byli to violoncellista Václav Petr, houslista Jan Mráček, klavíristé Ráchel Skleničková či Karel Vrtiška a další. Ukazuje se, že v Česku pořád rostou skvělí dirigenti i instrumentalisté.
Znamená to, že symfonický orchestr není jakási konzerva, jak si někdo představuje?
Musíme se měnit. Nemůžeme fungovat stejně dvacet let. Přešli jsme na západní model fungování. Je to sice těžké, je to neustálý boj, ale jde to. Nemůžete to ovšem dělat sám, je to celá skupina lidí, která orchestr posouvá vpřed. Například v ČNSO to jsou i Lukáš Chejn, Dušan Mihely, Jan Vítek. Všechno jsou to současně i výborní muzikanti, skvěle se to pak propojuje.
Vy jste i známý trumpetista, připravujete také nějaký nový sólový projekt?
Dělám ho společně s Lukášem Chejnem, Tomášem Uhlíkem a Vítkem Pospíšilem, jmenuje se „Moje maličkost a The Loop Jazz Orchestra“. První koncerty budeme mít v pražské Hostivaři, kde máme nový jazzový klub. Ten je v místech, kde natáčí s Českým národním symfonickým orchestrem hudbu ke svým filmům i Ennio Morricone.
