Gott versus Matuška: Souběžný příběh boha a čerta české pop-music
Dva naprosté hudební protipóly se na československé scéně docela dobře snášely. Karel Gott vždy zdůrazňoval, že mezi ním a Waldemarem Matuškou panovala zdravá soutěživost, o místo na slunci se však nepřetlačovali. Je pravda, že si ti dva nekonkurovali, pokud jde o publikum, a už vůbec ne, co se týká fanynek. Žena, které uhranul exotický vzhled a tmavý vous Waldemara Matušky, asi zůstala odolná vůči vemlouvavé eleganci Gotta – a naopak. Na druhé straně bylo tuzemské hřiště pro dva prvoligové borce přece jen trochu malé. Jeden zkrátka musel dostat nálepku toho největšího, nejlepšího, božského. Ten druhý byl enfant terrible a pro někoho i chuligán. S trochou nadsázky šlo o podobné škatulkování, jehož se na britských ostrovech dočkali Beatles a Rolling Stones.
Na začátku je vždy velký talent, jenž se touží prosadit. Mladý učeň ČKD v oboru elektromontér na ten okamžik, kdy naplno pocítil, že by chtěl dělat hudbu, nikdy nezapomněl. „Když padl stín a všichni se sesedli kolem ohně, objevily se kytary a foukací harmoniky,“ vzpomínal Karel Gott na potlach svých kolegů, zanícených trampů, na osadě v Lukách pod Medníkem. „Poslouchal jsem desítky nádherných písní, které dojímaly. Když přišla řada na mě, postavil jsem se neohroženě doprostřed kruhu a zpíval a zpíval. Poprvé jsem cítil, že jsou všechny oči upřeny jenom na mě a že nikdo ani nedutá, aby slyšel. Bylo mi při tom dobře, a když se pak ozval silný potlesk, přál jsem si svůj zpěv opakovat znovu a znovu. Celý týden v továrně jsem nemyslel na nic jiného.“
V jiném koutě republiky – a o hodně dřív – se podobným způsobem sbližoval s kytarou Gottův pozdější rival na hudebním poli: Vladimír Matuška, jemuž maminka, operetní diva, říkala Waldemar. („Snad po nějakým knížeti.“) Málokdo si uvědomuje, že Matuška byl skoro přesně o sedm let starší než Karel Gott. Měl tedy logicky i trochu odlišné vzory. První akordy mu ukázal soused z ulice, který hrál v orchestru Melody Satans Club. Ale co čert nechtěl, vzápětí nato musel tento jeho učitel na vojnu.
Zemřel Karel Gott >>>
„Bylo to nějak v sedmačtyřicátým roce, a tím vlastně bylo moje pravidelný učení u konce. Nicméně teda už jsem o tom něco věděl, už jsem v tom byl natolik, že jsem si začal stavět akordy k písničkám úplně sám a zabral se do tý kytary a do tý harmonický práce tak strašně, že jsem v tý době docela zapomněl na zpívání. (...) Tenkrát jsem ovšem nevěděl, že to je mý štěstí a že právě díky kytaře jsem nepřišel o hlas: ona totiž tahle moje vášeň přišla přesně v mutaci. Tak se to samo o sobě vyřešilo, protože kdybych bejval zpíval, tak nevím, co se stalo. Fůra dětí v tomhle období přichází o hlas, protože prostě zpívají a řvou. Já těsně po mutaci dostal bas a začal jsem teprve zpívat – a sice neger-songs. A začal jsem Kernovou Mississippi. Kam až jsem moh’ jít dolů, tam jsem šel, když jsem trochu zvládnul doprovod a vymejšlení, tak jsem si k tomu začal zpívat – a výborný to bylo v tom, že mě nikdo nemusel doprovázet, že jsem si to obstaral sám. A tím víc mě zpívání začalo bavit. Takže když jsem se rozhod’, že půjdu do sklárny, tak už jsem odjížděl s kytarou a už na prvních večírcích jsem sám dělal programy.“
Nervy na pochodu
Po mnoha a mnoha letech Matuška zauvažuje, zda se přece jen neměl držet řemesla, jemuž se vyučil v Poděbradech. Ivo Fischer vyprávěl publicistovi Ivanu Foustkovi, jak se mu Waldemar svěřoval, když hleděl do ohně na zahradě textařovy chalupy na Šumavě. „Byla už skoro noc, všichni spali, jen ti dva tam seděli pod hvězdami u žhavých oharků a tiše si povídali. A tehdy začal Walda najednou mluvit o svých pochybnostech, jestli udělal dobře, když nechal skla a dal se na dráhu zpěváka. Iva Fischera to přirozeně hrozně překvapilo. Nejsi ty cvok? zeptal se ho. A vypočítal mu úspěchy, houfy známých, obdivovatelů, cesty po světě a možnosti, které se mu otevřely – ale Walda vedl svou pořád dál.“
Vše o Karlu Gottovi se dočtete v našem speciálu >>>
Písnička odezní, zpěvák odejde, za pár let nezbude nic, tvrdil v té chvilce malomyslnosti majitel jednoho z nejkrásnějších hlasů na naší hudební scéně. Tytéž obavy pociťoval přes všechnu svou zdánlivou suverenitu i „božský“ Karel Gott – a to paradoxně právě v momentech, kdy měl na dosah světový sukces. „Svírá se mi žaludek při pomyšlení, že před ně pozítří vylezu na jeviště,“ píše domů o divácích na veletrhu MIDEM v Cannes. A dodává: „Vzpomínám si na koncert v Monte Carlu, v červnu 1964. Francouzi v hledišti mi dali tehdy pocítit chlad a ironii – zpěvák z východního bloku. Jak se budou tvářit teď? Hloupá otázka. Nemít trému. Ta druhá možnost... žaludeční vředy.“
Nejistota trvala i dva dny poté. „Myslím na to, jakým tempem vyjdu na jeviště, jak se budu tvářit a na co budu myslet, abych se uklidnil a neudělal hned při prvním kroku špatný dojem. Ze zkušenosti vím, že ať si promyslím cokoliv do posledního puntíku, udělám večer stejně všechno jinak. Ale není to nic platné. Nervy.“
Dobře to vystihl Gottův dvorní textař Jiří Štaidl, když roku 1968 napsal: „Mám před sebou dopis Karla Gotta odeslaný nedávno z Las Vegas, několik novinových výstřižků s kritikami a fotografiemi. Na jednom snímku se tyčí obrovský panel s Gottovým jménem. Je stejně velký jako reklama, která zve k návštěvě programu s Frankem Sinatrou. Přísní američtí kritici píší o Gottovi jako o pěvecké senzaci z Evropy a doporučují všem představení, jehož hlavní hvězdou je právě Gott. A co píše on sám? Je šťastný, že má úspěch, je unavený, protože nikde nemusí hvězda vydat tolik energie jako v Americe, a trápí ho obavy. Obavy, aby to všechno vydržel, aby mu neselhaly hlasivky, aby to všechno nebyla jenom náhoda. A to je dobré znamení, protože jedině umělec, jenž o sobě přestane pochybovat, může odolat nebezpečí, které s sebou přináší úspěch a sláva, a jedině on může udržet vzestupnou tendenci ve svém vývoji, protože si nedá nic namluvit a zachová si nejpřísnější měřítka.“
Ne vždy si dokázal Karel Gott zachovat „nejpřísnější měřítka“. Ale ze začátku se o to určitě pokoušel. A nebyla to jen fráze, když – už jako slavný a obdivovaný zpěvák – prohlásil: „Věřím, že když si člověk umíní dosáhnout velkého cíle, nesmí se zaleknout té zdánlivé nemožnosti. Nesmí dát pokoj, dokud vysněného okamžiku nedosáhne.“ A Gott takových okamžiků dosáhl bezpočet.
Vlasta Burian a Rumcajs
Dnes už se tomu skoro ani nechce věřit, ale když věční konkurenti Karel a Waldemar začínali, publikum ani jednoho z nich nepřijímalo bez výhrad. Rozhodně nebyli považováni za exempláře mužské krásy, a než si na ně lidé zvykli, nezřídka se vysmívali jejich stylu, který byl samozřejmě o krok před nimi. Sedmého května 1960 se Karel Gott prvně objevil v televizi v přímém přenosu z pražské Lucerny, kde ho doprovázel Orchestr Karla Vlacha. „Podle vzpomínek některých hudebníků jim Gottův projev připadal tak nezvyklý, že při něm – přímo na pódiu, byť pochopitelně nikoliv na kameru – nepotlačili ne úsměv, ale vysloveně smích,“ prozrazují v knížce Karel Vlach: 50 let života s hudbou autoři Lubomír Dorůžka a Miloslav Ducháč. „To hnaní do výšek mi občas vyneslo i srovnávání s Vlastou Burianem,“ přiznával Gott zpětně. „Takže občas padly i nějaké poznámky, ale po prvních úspěších jsem viděl, jak se to i v kapele všechno otočilo.“
Také Waldemaru Matuškovi dávalo publikum dlouhou dobu pociťovat nedůvěru a despekt. Projevovalo se to zejména při představeních hry Taková ztráta krve v pražském divadle Semafor, kde se exoticky vyhlížející vousáč objevil v jedné z hlavních rolí po boku Jiřího Suchého. Hrál zde chuligána Harryho Bedrnu a sám brzy nálepku chuligána dostal. „Dneska už nosí fousy kdekdo, ale v těch letech šedesát jedenašedesát byl podezřelej z chuligánství každej, kdo se prostě něčím lišil,“ stěžoval si zpěvák trpce. „Tenkrát si lidi mysleli, že jsem nějakej loupežník Rumcajs. A hlavně nevěděli, jak vypadám bez fousů – že by se mě bez fousů i ten samotnej loupežník Rumcajs lek’!“
Když pak přišla opravdová sláva, nejprve celonárodní a posléze i mezinárodní, přidala se k obyčejnému kverulantství závist. A to už začalo být nebezpečné. Zvlášť když se vyrojila spousta Matuškových dvojníků, z nichž zejména jeden tropil taková alotria, že to skutečnému Waldemarovi vyneslo – dnes už rovněž naprosto nepochopitelný a do nebe volající – roční zákaz vystupování. Jak moc ztrpčovaly pomluvy šikanovanému umělci život, popisoval herec divadla Rokoko Jiří Šašek.
„Soubor divadla Rokoko přijel pozdě v noci po pražském představení do hotelu v Mariánských Lázních. Recepční je vítal se slovy: ,To je dost, že jste tady. Vyzvedněte si opilého Matušku, válí se vám na chodbě hotelového baru.‘ Na to jsem mu pouze řekl: ,To bude nějaký omyl, pane, když se dobře podíváte, tak Matuška právě se mnou přijel a stojí za mnou. V baru se vám válí někdo úplně jiný.‘“
Když se ovšem chvilkový boom změnil v trvalou a masovou popularitu, nejrůznější nohsledi a známí známých se k oběma celebritám naopak začali lísat. Waldemar to měl horší, protože vytvořil typ umělce, který je tu pro každého – vždy připraven potěšit, zazpívat, popovídat... Karel Gott si zachovával image nedostupné, celoročně vytížené hvězdy, Matuška z logiky věci musel dělat opak. Do nelehkých situací se dostával už v době, kdy působil – a vzhledem k bytové nouzi dokonce i bydlel – na prknech Semaforu.
„Přespával jsem v divadle... Klid tam nemáš, musíš čekat, až všichni odejdou, někdy je ti blbě, ale nemůžeš si ani lehnout, pak se konečně natáhneš a najednou vprostřed noci někdo přijde, protože kdekterej kamarád a kamarádíček ví, že tam seš, přijde třeba parta s flaškou, protože už je všude zavřeno – a teď je vyhoď! Někdy máš chuť s nima sedět, někdy taky ne, ale není ti to nic platný, protože pokaždý s nima sedět musíš!“
Semafor se vším všudy
Konkurs do Semaforu byl pro oba interprety zásadní. Tenkrát, v oněch bájných časech počátků moderního českého šoubyznysu, se pohovor s dvojicí Suchý & Šlitr rovnal audienci u krále. Karel Gott, jenž v té době ještě jako elektromontér do noci zpíval v pražské kavárně Vltava a ranní tramvají pak ztahaný odjížděl do ČKD ve Vysočanech, na svůj Velký třesk vzpomínal takto:
„Nastupoval jsem třetí ročník na konzervatoři a zároveň nové angažmá po dvou letech znovu ve Vltavě. A tady se jednoho dne objevili Jiří Suchý, Jiří Šlitr a Karel Mareš a nechali mi vzkázat, že by se mnou v pauze rádi hovořili nahoře v salónku. Tušil jsem tak trochu, co to znamená, neboť jsem věděl, že Waldemar Matuška a Eva Pilarová Semafor opustili a Suchý se Šlitrem hledají nové typy. Ale nechtělo se mi příliš věřit tomu, že by upřeli pohled zrovna sem, na pódium Vltavy. Když jsem o přestávce stoupal po schodech nahoru, kde seděli, cítil jsem, že mám srdce až v krku. Za chvíli budu sedět tváří v tvář nejpopulárnějším idolům své doby a budeme asi hovořit o mně.“
Matuškův vztah k Jiřímu Suchému byl o dost komplikovanější. Do klubu Reduta, kde Suchý koncem padesátých let zpíval a hrál na basu, přijel Waldemar z Karlových Varů stopem. Náhodou mu zastavil pán, který tam měl večer namířeno. Atmosférou a muzikou v Redutě byl mladý bouřlivák nadšen a brzy se stal nedílnou součástí tamních text-appealů. Hrál na kytaru, bandžo, bubnoval, zpíval se Suchým duet o bílé myšce a v noci tu přespával na křesle, jež mu nahrazovalo postel. O to více ho pak zklamalo, když Jiří Suchý s Ivanem Vyskočilem asi po roce založili novou scénu – a na něj zapomněli. „To se tak většinou stává, že se lidi scházejí a zase rozcházejí. Skončilo to, najednou to nebylo, jako by to nebylo bejvalo vůbec. A rozloučili jsme se a mně bylo tak nějak divně, protože jsem si pořád myslel, že mě kluci vezmou s sebou na Zábradlí. No... nevzali.“
Matuška se vrátil do Karlových Varů. Teprve když Suchý se Šlitrem založili Semafor a v říjnu 1959 uvedli první premiéru, absurdní hru Člověk z půdy, jejich příznivec se rozhodl, že je přesvědčí, že se v něm mýlili. Ale narazil znovu. „Přijel jsem do Prahy a šel za Jirkou Suchým. Jenže on přišel ten večer dost pozdě na představení, ani se se mnou moc nebavil, jednak teda neměl čas, protože člověk se taky musí líčit, že ano... a potom: dlouho jsme se neviděli. Takže on se tak jako pozastavil nad tím, že jsem v Praze, co tu dělám, a já mu řek’, že jsem zrovna přijel, protože bych chtěl dělat u něho – a on mi už skoro v běhu řek’, že u něj volno není.“
Waldemar se nevzdal, a když potom kdosi ze Semaforu odcházel, v únoru 1960 do divadla na uvolněné místo přece jen nastoupil. Zanedlouho se stal slavným, slavnějším než celý Semafor. A přišel další, tentokrát definitivní rozkol. Zpěvák se vracel z východního Berlína a cestou ošklivě havaroval. Když se vzpamatoval, sice byl rád, že se mu nic nestalo, zároveň si ale uvědomil, že večer má představení a do Prahy se dostane v nejlepším případě v půl jedenácté. „A tak já jsem se zničehonic rozeběhl po tý dálnici, bylo to přesně 5. ledna 1962, to asi nezapomenu – běžel jsem po německý dálnici jako blázen, uběh’ jsem asi sto metrů a zastavil se, protože mě to v tu chvíli pustilo. Najednou prostě... jako když mě někdo praští... a já si uvědomil, že si počínám jako blbej, že to přece nemůžu doběhnout, protože už to asi nemůžu ani dojet, ani jakkoliv jinak stihnout.“
Představení bylo zrušeno a dáno Matuškovi k úhradě. Vztahy mezi ním a principálem divadla se neustále horšily. „Pak mi jednoho krásnýho dne Jirka Suchý sdělil, že chce příští sezónu dělat něco komornějšího a že zkrátka se mnou už nemůže počítat. Bylo to děsně fajn! Jednak teda, co budu dělat, jednak, kde budu bydlet! Vrátit se zpátky do Karlovejch Varů! Zbourat všecko to, co jsem si v Praze vybudoval? Přijít zase jako poraženej a znova hrát po kavárnách a po pajzlech?“
V Elvisově duchu
Karla Gotta hnala dál touha uspět a uplatnit se v mnohem větším měřítku, než mu dovolovalo rozpětí semaforské poetiky. S bratry Štaidly stál u zrodu hudebního divadla Apollo, které vzniklo de facto jen pro něj, a pak už bez okolků zamířil k hvězdným výšinám. Matušku, jenž se uchýlil do Rokoka, poháněl kromě ambicí i pocit nespravedlnosti. Uražené velké srdce ho nutilo jít osamělejší cestou, která naštěstí vedla k navlas stejnému sukcesu jako v případě jeho pěveckého rivala. Málo se o tom mluví – tedy on o tom málo mluvil. Ale jeho výkony v pařížské Olympii, v londýnské Royal Albert Hall či v americkém Nashvillu jsou naprosto srovnatelné s tím, co dokázal Karel Gott. Jen měly jaksi menší reklamu.
„Byl to velice pěknej koncert, přišlo asi tři a půl tisíce lidí,“ zhodnotil Matuška své vystoupení v šedesátých letech v Londýně v rámci dlouhého turné po Anglii, jež absolvoval s Československým státním souborem písní a tanců a s kapelou Mefisto. „Ale nejzajímavější byla kritika, která vyšla druhej den v těch slavnejch anglickejch novinách Times. Bylo tam napsáno, že z kontinentu přijel zpěvák neanglicky oblečený, to proto, že jsem byl normálně v civilu, ale na lidovky jsem si vzal takovej krásnej vyšívanej suchohorskej plášť. A že nepamatujou, že by někdo uřval Albert Hall tak jako já!“
Později se jak Waldemar, tak božský Karel podívají do Mekky americké country music – Nashvillu ve státě Tennessee. Matuška při své návštěvě zaujal přítomného otce bluegrassu Billa Monroea hrou na fujaru. Gott si zase střihl pár písniček s vokálním tělesem, jež kdysi doprovázelo samotného Elvise. „Jednou jsem viděl na videu nádherný koncert Elvise Presleyho v Memphisu a záviděl mu tu nádhernou atmosféru a jeho sbor Jordanaires,“ popisoval Karel Gott, jak se k oné příležitosti dostal. „To byl ten správný rock’n’rollový sbor, ale na bázi gospel zpívání. Říkal jsem si: S nimi si tak jednou zazpívat. Za rok jsem byl v Nashvillu a zpíval jsem s Jordanaires. Prostě jsem si to umínil, natočil jsem u nás country LP, poslal ji do Country Music Association v Nashvillu a hned mě pozvali.“
Postskriptum
Roku 1974 se Waldemar Matuška a Karel Gott objevili společně v Silvestrovské opeře, což byla variace na árii Kecala a Jeníka ze Smetanovy Prodané nevěsty. Nahrávku pořídil Václav Hybš se svým orchestrem, v televizi ji ale na Hybšovu žádost dirigoval Karel Vlach. Své party natáčeli oba zpěváci odděleně a sešli se až před televizními kamerami. Pak uběhlo moře vody... A po revoluci nastal okamžik, kdy byly tyto dvě největší legendy tuzemského popu požádány, aby svůj tehdejší duet zopakovaly. Čirou náhodou jsem byl v roce 1999 u toho, když Karel Gott v kavárně Slavia přišel k Waldemarovi, jenž tu cosi slavil, a povídá: „Tak, Waldo, střihneme si generálku!“ A před mýma dvacetiletýma očima začali jen tak z voleje pobrukovat: „Znám jednu dívku, ta má dukáty...“ Skákal jsem pohledem od jednoho k druhému a říkal si: Tohle bych si asi měl hodně dobře zapamatovat...
