Karel Gott mit uns! Mistr jako zdroj inspirace a humoru...

Jako odvětví, v němž se předmět našeho zájmu vyřádil nejvíc – a nejvíc je poznamenal –, má hudba v posloupnosti našeho zkoumání přednost a největší prostor. Pro přehlednost si můžeme téma rozdělit do dvou šuplíků. Jeden vycpeme předělávkami Gottových písní, do druhého vyskládáme písně, v nichž jmenovaný nějakým způsobem figuruje.

Fascinace lyrovým zpěvem

Dá se předpokládat, že obrábění hitů i marginálií z Gottovy tvorby propuklo v českých luzích a hájích krátce poté, co on sám dobyl celorepublikové popularity. Míru a podobu tohoto jevu můžeme však spíš odhadovat, protože na deskách se z celkem pochopitelných důvodů prakticky neotiskl a konečně pro ně nebyl ani určen.

Trochu lépe máme dochovány první gottovské parodie, ať už se týkají jeho projevu, nebo konkrétní písně. Zvukem i obrazem jsou zachyceny dvě písničky Karla Kryla, v nichž předvedl – jak napsal Jiří Černý v doprovodném textu k posmrtnému krylovskému výběru Jedůfky – „neutuchající fascinaci Gottovým lyrovým zpěvem“ (lze vyslovit opatrné podezření, jestli si tím Kryl trochu nezadělal karmu). Pár let starý nesmírně záslužný komplet nahrávek dvojice Šimek & Grossmann pak přinesl v nahrávce prvního Návštěvního dne píseň Aurora, což není nic jiného než Gottův klasický kus Bum bum bum s ruským textem. Ten, myslím, ocení všichni, kteří pamatují legendu o střelbě na Zimní palác, jakož i knihu Arkadije Gajdara Timur a jeho parta. Za zmínku stojí též neotřelé vyrovnání obou výtečníků s faktem, že ruština nezná literu h, v Gottově originální písni dost podstatnou.

V následujících desetiletích obě disciplíny spíše skomíraly na úbytě. K nemalému oživení v sále dochází na počátku devadesátých let. Tehdy se na tuzemském gramotrhu začala objevovat první tribute alba, kolekce písní nějaké patřičně bytelné popové instituce v podání bratrů a sester v popmuzikální zbrani. První, pokud mě paměť neklame, vyfasoval Olympic. Asi třetí v pořadí byl právě Karel Gott: dvojdílnou kompilaci HerGott!!! vydal v roce 1993 Supraphon. To je možná důvod, proč o ní dnes už skoro nikdo neví: vydavatelství tehdy nebylo právě v nejlepší kondici.

Upřímně řečeno, není to žádná škoda. Nad výkonem dramaturga Vaculíka a koproducenta Simandla lze s odstupem času po klausovsku poněkud povytáhnout obočí a ocenit krom pár únosných kousků leda tak některé bizarní momenty, jako jsou písně To musím zvládnout sám a Muzika v podání souboru Vanessa. Jakémukoli popisu se pak vzpírá výše zmíněná „Dělová rána“, jejíž text do pastelových tónů kláves pronáší ing. Miroslav Černý, mistr recitativů. Jestli chcete, můžete si to ostatně vyzkoušet sami.

Na rozdíl od jiných těles a jedinců se Karlu Gottovi dostalo i druhého dárkového balíčku. Opět dvojdílná kolekce Souhvězdí Gott vznikla k jeho šedesátinám, a protože už v té době několik let vytvářel s dr. Františkem Janečkem souhvězdí GoJa, vyšla právě pod touto hlavičkou. Soupiska je tentokrát velmi reprezentativní, výkony proměnlivé. Další coververze se porůznu vyskytují na různých deskách více či méně proslulých těles (Tři sestry – Kávu si osladím, Wanastowi vjecy – Lady Carneval a další).

Karel drogy nebere