Festival KoresponDance: Lokace ve Žďáru je sporná. Špatná organizace přehlušila umělecký zážitek
Je upršené sobotní ráno a já se vydávám na dobrodružnou cestu směrem na pro mě neobjevenou Vysočinu. K této expedici mě vyburcovala pražská ochutnávka festivalu KoresponDance. A tak, lačná nových zážitků ze současného tance, stojím na prahu nádraží ve Žďáru nad Sázavou a těším se, že již brzy pochopím, co se píše na stránkách festivalu: "Koho napadá otázka, proč jet za současným tancem zrovna do Žďáru, tak ten tam prostě jenom ještě nebyl..." A já se po pár hodinách uprostřed Žďárských vrchů, kdy nevím, jestli budu mít kde spát, nebo jestli se dostanu na představení, ptám na jediné: Proč ve Žďáru?
Po nějaké době strávené ve dvacetitisícovém městě pochopím, že organizace festivalu je naprosto mimozemská. Pominu-li neúspěšnou snahu ubytovat se v Sokolovně a strastiplnou cestu celým městem, neinformovanost festivalových informátorů mě úplně vykolejí. Slečny na infopointu nejenže nevědí, proč jsem se nedostala do svého ubytování, ale nejsou schopné říct, jak to funguje, kde se ta Sokolovna nachází a vůbec co má člověk udělat, aby nebylo představení site specific nakonec i kvůli nocování.
Nicméně házím starosti za hlavu a těším se, že po šesti hodinách, kdy jsem opustila Prahu, zhlédnu první představení. Těším se marně. Kdo chce inscenaci vidět, musí se jako v mateřské škole přidat do houfu kolem paní učitelky a vyprosit si místenku. Jak záhy zjišťuji, taková místenka vůbec není zárukou úspěchu, když se přede mnou zavírají dveře přeplněného zámeckého sálu. Jako tonoucí se chytám posledního stébla, které mám v záloze: „Jsem novinář. Můžu dovnitř?“ ptám se slečny, která se mezitím snaží vysvětlit festivalovým hostům, proč neuvidí představení, když mají koupené vstupenky. Slečna mě, zděšená tím skandálem, pouští dovnitř. Zbytečně, tanečníkům vidím maximálně hlavy.
Další představení se kvůli počasí konají na zimním stadionu, za což jsem ráda, protože se tam, na rozdíl od zámeckých nádvoří, poměrně pohodlně vměstnáme. Zbytek programu už si relativně užívám, smířená s tím, že budu až do večera v plné polní a že ani pak možná neseženu místo, kde složit hlavu a bagáž, protože adresa Sokolovny, kterou jsem si zaplatila, nikde není uvedená, a všeobecně prospěšné slečny-informátorky ji neznají. Je absurdní, že na festivalu, který láká na unikátní zážitek ze zámeckých prostor, jsem nejvíc ocenila, že se velká část programu přesunula na stadion.
Vrcholná akrobacie a emoce až na dřeň
Podtrženo a sečteno, každé půlhodinové představení mě stálo neúměrně mnoho energie, ať už šlo o úmorné čekání a ploužení se po zámeckých nádvořích nebo ještě úmornější přesuny po Žďáru, kde autobusy spíš nejezdí, než jezdí. Odhlédnu-li od všech negativ a zaměřím se na tanec, za zmínku stojí akrobatický duet Lance moi en l’air (Vyhoď mě do vzduchu). Tam, kde jsem čekala jen akrobatický exhibicionismus, mě překvapila úžasně taneční dynamika, neskutečná práce s napětím a uvolněním, a hlavně opravdový a niterný emocionální prožitek obou účinkujících – muže i ženy, kteří, pokud nejsou partnery i v reálném životě, jsou neskutečnými herci.
Zaujalo také představení No(s) terres, které si už v názvu hraje s možnostmi: Nos terres jako „naše země“, anebo No terres – žádné země? Francouz Oliver Renouf a Srílančan Sarath Amarasingam ztvárnili silné téma původu, kořenů, vztahu k zemi a půdě, vykořenění, roli našeho původu. Zážitek z citlivé choreografie umocnila hlavně zajímavá scénografie, jejíž tvorby se zhostil sám tanečník Renouf. Ten dal hlíně a bílým pytlům několikeré významy, o nichž divák přemýšlel v průběhu představení a snad i po něm. Trochu rušivá byla dysbalance mezi oběma tanečníky, kdy prožitek Srílančana působil opravdověji a poutal větší pozornost – snad i proto, že ze Srí Lanky utíkal před válkou. Část, kdy se až rozkošnicky omotával do lněných pytlů, byla velmi silná.
Nakonec se dá na umístění festivalu do Žďáru nad Sázavou pohlížet dvěma způsoby. Na jednu stranu to působí jako zbytečná snaha hraběnky Kinsky pořádat festival ve vlastním zámku. Organizace je pochybná a festival není vůbec pohodlný pro ty, kteří se rozhodnou do Žďáru dojet. Návštěvníci se těžko vlézají do sálů a pohyb po zámku je těžkopádný. Na druhou stranu se lokací vprostřed Vysočiny nestává festival ghettem tanečních fajnšmekrů, kteří se v Praze znají navzájem, potkávají se na každém představení a tvoří spolu taneční underground nepřístupný pro nezasvěcené. Hraběnka Kinsky zařazuje několik amatérských představení, která letos zapojila na 70 lidí z Vysočiny od dětí až po seniory. A i když jsem z počátku přemýšlela nad smyslem této amatérské show, pak jsem jej našla. Jak jinak ukázat lidem současný tanec, než je nechat si jej vyzkoušet a zažít? Je to jako s tím pověstným čtvercem na bílém pozadí. Každý má pocit, že jej svede namalovat také, dokud to nezkusí.
Festival KoresponDance má velký potenciál a mohl by být mimořádným zážitkem. Po sedmi letech fungování však má obrovské rezervy v organizaci. Zvláště pokud si pořadatelé přejí, aby festival rostl a přijíždělo více návštěvníků, musí se celý koncept změnit od základu, aby nesplynul v jeden nesnesitelný a vyčerpávající víkend.
Na snímky souborů vystupujících na festivalu KoresponDance se podívejte ve fotogalerii:
