Celeste Buckingham po úspěchu na Szigetu: Nemám potřebu něco skrývat. Ať každý ví, co jsem zač
S Celeste Buckingham jsem se sešel po jejím koncertu na festivalu Sziget v půl jedné ráno. Měla radost, koncert se vydařil. Její vystoupení s kapelou King Shaolin zaplnilo Evropskou stage a mnozí diváci neskrývali nadšení z velmi jistého a energií nabitého výkonu teprve 24leté slovenské interpretky americko-švýcarského původu s íránskými kořeny. Včetně mne. Mluvit s touhle mladou zpěvačkou je pro novináře radost – milá a přemýšlivá slečna ví, co chce říct, mluví ráda, k věci a s nakažlivým úsměvem na tváři.
Celeste, jak se vám líbí na Szigetu a co pro vás znamená vystupovat tady?
Znamená to hodně, pro mne i pro kapelu. Pro slovenské interprety je vystoupení na Szigetu velká věc, je to jednoznačný středoevropský festivalový vrchol a zároveň i vrchol evropské festivalové scény obecně. My v zásadě ani nejsme festivalová kapela, takže vystoupit na takhle velké akci je pro nás neskutečná čest. A zároveň i obrovská výzva, kterou jsme brali hodně vážně. Neuvěřitelně dlouho jsme zkoušeli a připravovali vše – od animace až po zkoušení a změny v playlistu. Za tímhle hodinovým koncertem je opravdu hodně práce, víc než obvykle.
Ráda říkáte, že máte nejlepší fanoušky na světě. Slušné, tolerantní a chápavé. Že vás podporují i v nesnadných časech a slušně odpálkovávají vaše hatery v internetových diskusích. To je showbyznysu nepříliš typický jev. Jak jste to dokázala?
Ono se občas něco útočného objeví, hlavně co se týče mého původu. Lidé o mně vědí, že mám íránské kořeny, nikdy jsem se s tím ostatně netajila. Taky jsem toho schytala celkem dost kvůli změně svojí velikosti, tedy zvětšení mojí postavy (smích). Ale všeobecně, když se na to podívám za těch osm let v branži, mám na dobré fanoušky opravdu velké štěstí. Nevím přesně, čím to je. Ale myslím si, že se člověku vrací to, co sám vyzařuje a vysílá ven. Takže se snažím – a myslím, že celkem úspěšně – být pozitivní, spravedlivá, férová a milá na své fanoušky i na cizí lidi i v médiích. A myslím si, že mě to zachránilo od nějakých opravdu velkých urážek a hejtů, které by mi hodně ublížily. A jak se říká anglicky: I have thick skin (Mám hroší kůži – volný překlad). Jediné hejty, které se mě dotýkají, jsou ty, které útočí na mé blízké, na mou rodinu. Pokud se týkají mne, beru plně v úvahu, že jsem se vydala touhle cestou, že se veřejně vyjadřuji, že jsem – ač nesnáším tuhle frázi – veřejná osobnost. Tenhle život a tuhle práci jsem si vybrala, a proto do určité míry počítám s tím, že se nebudu líbit každému.
Kdo je vlastně typickým fanouškem Celeste Buckingham? Míříte svými texty především na své vrstevníky?
Jsou to hlavně ženy. Ženy, které stárnou se mnou. Dřív jsem měla největší fanouškovskou základnu mezi patnácti- až osmnáctiletými dívkami, slovenskými, českými a americkými. Dnes jsou to převážně ženy mezi osmnácti a třiceti. Souvisí to i s mým vývojem, zpěváckým a textařským. Jako zpěvačka a songwriterka jsem na scéně už od svých šestnácti let a mé texty rostou se mnou, promítám do nich starosti a pocity, které prožívám, když je píšu. Takže mám fanynky, kterým je patnáct a poslouchají mé rané songy, a zároveň posluchačky v mém věku, které mají rády to, co zpívám a skládám teď.
Krom zpívání se věnujete i skládání, a to nejen vlastních písní. Dostanete se občas i k psaní ve slovenštině?
Mě oslovují především proto, abych skládala anglicky. V Česku a na Slovensku jsem jednou z mála, kdo píše anglicky jako rodilý mluvčí. Někteří klienti za mnou chodí i s tím, abych přeložila jejich český text do angličtiny. V takovém případě mi ale nestačí psaný text, potřebuju s tím člověkem mluvit, zeptat se ho na osobní otázky, na to, jaké pocity chtěl vyjádřit. Slovensky píšu v zásadě jen pro sebe, myslím, že na Slovensku i v Česku máme dost dobrých textařů a nějaká Američanka jim opravdu nemusí fušovat do řemesla. (smích)
Dá se podle vás stejnými songy oslovit publikum ve střední Evropě, v USA a třeba i v Japonsku, na jehož trh v posledních letech také opatrně míříte?
Jde to. Jako skvělý příklad bych jmenovala Arianu Grande, která je sice teď už globální megastar, ale když začínala na popovém trhu, snažili se její agenti prorazit i na japonském trhu. Podařilo se jí tam vybudovat velkou fanouškovskou základnu, která jí – spolu se současně budovanou fanouškovskou základnou v USA – pomohla dostat se tam, kde dnes je. Japonci jsou trochu jiní než Češi nebo Slováci, fandí i cizincům, všemu, co je pro ně zvláštní, jiné a cizí. My jako Evropani, a Češi a Slováci zvlášť, přece jen máme rádi to svoje.
Často otevřeně mluvíte o nepříjemných věcech – o traumatech ze Superstar, o své anorexii, o problémech s alkoholem, o penězích, které jste dostala od nadace Donalda Trumpa a později vrátila. Je ta otevřenost součástí vaší povahy, nebo jde o preventivní obranu před bulvárem, aby na vás neměl co „vyhrabat“?
To je propojené. Vždycky jsem byla upřímná, až moc. Máma mi vždycky říkala: „Buď už, prosím tě, ticho.“ Všechno jsem vykecala. Když jsem začala působit veřejně, zkušenější lidi v mém okolí – od manažerů až po mou mámu – mi sice říkali, že čím méně toho budu říkat, tím lépe. Ale já se nechci celý život skrývat nebo nějak obhajovat. Myslím si totiž, že by takový život byl pro můj osobní růst a pro mé štěstí nezdravý. Jsem sice mladá, ale funguji v tom prostředí už osm let, od rána do večera. Žiju ve městě a v zemi, kde mě lidé znají. Stačí, že jdu s kamarády na snídani nebo na oběd, a už cítím, že mě lidé sledují. Ale určitě nechci, aby to vyznělo tak, že si stěžuji. Jsem za svou práci vděčná, těší mě, že mě lidi stále i po těch letech registrují. Kdo má takové štěstí, že aniž by každý rok tlačil na pilu, stále je nějakým způsobem známý a respektovaný? Prostě jsem se velmi brzy ve své kariéře rozhodla, že budu raději upřímná, transparentní, ať každý ví, co jsem zač. Nemám co skrývat ani nemám potřebu něco skrývat. Sice zpívám pop-rock s rockovou kapelou, ale nejsem takříkajíc rock and roll. Můj ideální večer je sedět doma u šálku čaje.
Jaké jsou vaše plány v nejbližší budoucnosti?
Koncem srpna mě dva večery za sebou čekají koncerty nazvané Bondovky v opeře se slovenským zpěvákem Martinem Madejem a symfonickým orchestrem ve Slovenském národním divadle. Jak název napovídá, budeme zpívat legendární písně z bondovek. Takže mě po Szigetu čeká jen den oddychu a pak hned zkoušení bondovek v divadle. Chystám další česko-slovenské spolupráce, o víkendu jedu nahrávat do Prahy s českým rapperem Amcem. Do konce roku by měl vyjít nějaký singl, album letos nebude, předepsala jsem si volnější rok poté, co mi loni byl diagnostikován syndrom vyhoření.
A pomohla ta pauza?
Neskutečně! A taky mi umožnila věnovat se mé charitě. Mám založenou neziskovou organizaci, která pomáhá hlavně romským dětem a dětem se slabším finančním zázemím.
Na snímky z koncertu Celeste Buckingham a na to, jak vypadá elektrizující atmosféra festivalu Sziget 2019, se podívejte v naší fotogalerii:
