Proti vlastním lidem: Reprezentativní kniha připomíná, jak před 50 lety stříleli Češi do Čechů
K letošnímu jubileu krvavého potlačení protestů proti sovětské okupaci a nastupující normalizaci vydalo pražské nakladatelství Mladá fronta reprezentativní publikaci DEN HANBY 1969. 21. SRPEN V ULICÍCH ČESKÝCH A MORAVSKÝCH MĚST. Jejími autory je devítičlenný kolektiv v čele s odborným pracovníkem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Danielem Povolným, který svou vysokou erudici prokázal již ve znamenitém dvoudílném Vojenském řešení Pražského jara.
Den hanby 1969 je koncipován velmi podobně. Nesmírně hutný a fakty nabitý text oživují četné fotografie. Autorům se podařilo smutné výročí oživit množstvím nových informací, jež získali díky obětavé spolupráci archivářů, muzejníků i pamětníků.
Špinavou práci za okupanty odvedli naši
Je vpravdě neuvěřitelné, jak rychle se situace u nás obrátila během pouhého roku od začátku invaze armád Varšavské smlouvy do Československa. Sovětští okupanti se museli radovat, když za ně špinavou práci odvedli naši lidé, včetně některých adorovaných představitelů „obrodného demokratizačního procesu“. Potlačování rozsáhlých protiokupačních demonstrací se zároveň stalo nejkrvavějším za celých jedenačtyřicet let, kdy u nás byli komunisté u vesla. Zahynulo šest občanů, pět utrpělo těžká a dvacet osm lehká zranění. Mimoděk se ovšem vnucuje otázka, jaký by byl rozsah krveprolití v případě, že by naše ozbrojené složky situaci nezvládly a demonstrace by potlačovala Střední skupina sovětských vojsk, „dočasně“ rozmístěná na československém území. Sovětští představitelé se totiž s touto eventualitou nikterak netajili.
Vyvrcholení morálního marasmu
Autorskému kolektivu je nutno vyseknout poklonu za mimořádnou objektivitu a šíři záběru, s nimiž k ožehavému tématu přistoupil. Uvádí konkrétní jména lidí, kteří za účast na potlačování nepokojů dostávali odměny, i světlé výjimky, k nimž patřil například major Josef Plzák, jenž odmítl vzít do rukou zbraň proti spoluobčanům.
S odstupem času zaráží až těžko uvěřitelná naivita některých demonstrantů, kteří skandovali jména „mužů Ledna“, již proti nim přitom neváhali nasadit armádu, Veřejnou a Státní bezpečnost, Pohraniční stráž a Lidové milice. Vyvrcholení tohoto morálního marasmu představovalo přijetí takzvaného pendrekového zákona.
Autoři dopřáli sluchu filmaři a fotografovi, ale dokonce i zasahujícím a sovětskému vojákovi, takže úhel pohledu na neblahé srpnové události je opravdu hodně široký, což z knihy činí vítaný artefakt pro každého, kdo se událostmi let 1968 až 1969 hlouběji zabývá.
Nezapomínejme
Za zmínku stojí, že do pacifikace srpnových nepokojů se zapojilo 19 513 (podle jiných údajů 19 495) příslušníků Československé lidové armády, z nichž dva utrpěli těžká a 23 lehká zranění (pro srovnání: příslušníků Sboru národní bezpečnosti bylo zraněno 316, Lidových milicí 31 a Požární ochrany 13). To představovalo největší „bojové“ vystoupení naší armády od druhé světové války, nikoli však na obranu republiky, ale proti vlastním lidem.
Je příznačné, že na Slovensku měly demonstrace proti prvnímu výročí sovětské okupace mnohem menší rozsah. Autoři se ovšem primárně zaměřují na události v tehdejší České socialistické republice. Epicentrem odporu se přirozeně stala Praha.
Den hanby 1969 je důstojným připomenutím padesátého výročí událostí, kdy Češi stříleli do Čechů. Na to bychom neměli zapomenout.
