Le Carrého špioni za časů železné opony a Berlínské zdi. Líp to zatím nikdo nenapsal
„Knihu Špion, který přišel z chladu jsem napsal, když mi bylo třicet let, a to v době silného osobního, s nikým nesdíleného stresu a v naprosté tajnosti,“ sděluje snad nejpopulárnější britský autor špionážních románů John le Carré (*1931), vlastním jménem David John Moore Cornwell, ve vynikajícím doslovu k světoznámé knize; napsal jej padesát let po jejím prvním vydání.
V době, kdy John le Carré román Špion, který přišel z chladu psal, byl zaměstnancem tajné služby působícím v Bonnu, proto ten pseudonym. Nikdy se mu nepodařilo veřejnosti a čtenářům vysvětlit, že nejde o příběh reálný, ale o fikci. Tajné služby však usoudily, že děj nepřipomíná žádný reálný případ (jsou na to celá oddělení, jak víme z Pollackova filmu Tři dny Kondora!), a tak mohla vyjít a stát se slavnou.
Agent na cestě pomsty
Teď se do vydání autorova souborného díla pustilo žižkovské vydavatelství Argo a právě Špion, který přišel z chladu je první na řadě. Zajímavé je, že jde již o třetí překlad knihy do češtiny – a druhý, který pořídila Veronika Volhejnová (poprvé knihu převedla roku 2011 pro nakladatelství Mladá fronta).
Zastřelení agentů pracujících ve východním Německu (známého jako endéer) a rozmetání celé agenturní sítě vypraví hlavního hrdinu, agenta Aleca Leamase, na cestu pomsty a odvety. Je to cesta, na které si, navzdory prohlášení autora, běžný čtenář vytvoří jakous takous představu o vztazích mezi hybateli událostí v době, kdy byla Evropa rozdělena železnou oponou.
Pozoruhodné a občerstvující je, že hlavní ani vedlejší hrdinové příběhu nejsou žádní superagenti typu Jamese Bonda, ale chlapíci vlastně obyčejní, jen prostě chodí do jiné práce než my. Na druhou stranu je zdobí (zdobí?) zarputilost a umanutost, která je často zničující a smrtící.
Poučné a někdy skoro legrační jsou některé popisované detaily. Třeba když se mluví o ročním příjmu čtyři sta liber, nákupu potravin za několik pencí anebo odbavení na letištích... I když čteme o téměř válečném, tedy studenoválečném stavu minimálně mezi soupeřícími tajnými službami, můžeme mít pocit, že alespoň některé věci byly před půl stoletím v pořádku. To jsou paradoxy...
Mohou se dostavit abstinenční příznaky
Styl vyprávění, dialogy, tempo; to vše z le Carrého nejslavnější knihy činí ideálního společníka nejen na léto. Příběh je vyprávěn lineárně, srozumitelně, přehledně. Jeden háček tu však je. Čte se to tak dobře a tak rychle, že za jedno dvě odpoledne máte dočteno a mohou se dostavit abstinenční příznaky.
V tuto chvíli je tu snadná pomoc, protože v knihkupectvích je aktuálně k dispozici i další le Carrého kniha, Jeden musí z kola ven, předloha stejnojmenného filmu (v originále Tinker Taylor Soldier Spy); její struktura a příběh už je o dost zašmodrchanější a má víc stránek, takže s ní vydržíte alespoň týden. Navíc se k vydání chystají další autorovy špionážní romány včetně loni zfilmované (přesněji zeseriálované) Malé bubenice, takže se můžeme těšit na nášup.
Kdyby bylo čekání moc dlouhé, můžete se u všech jmenovaných knih podívat i na zdařilá filmová zpracování. Kde snímky najdete, jistě nemusím psát. Jste špioni, a tak si bez problémů poradíte.
