Dvacetiletá debutantka Ema Labudová napodruhé získala Literární cenu Knižního klubu
Laureátkou 24. ročníku Literární ceny Knižního klubu se právě stala dvacetiletá Ema Labudová, autorka prózy Tapetář. Mívá prsty levé ruky modré od inkoustu – své prózy totiž píše perem, až druhou verzi precizuje na počítači. Držitelka Studentské Thálie 2016 za povídku (o domácím násilí) a aktuálně studentka hispanistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy se svou novelou TAPETÁŘ porazila více než 150 autorů a 3. září převzala Literární cenu Knižního klubu, spojenou se stotisícovou prémií.
Protagonista a zároveň vypravěč podmanivé novely Irving Macrae, mladík pocházející ze severoanglického městečka Whitby, čelí dalším a dalším ranám osudu. Cestou na pohřeb rodičů po třech letech potkává svou první lásku, která skončila mizerně; tapetář Irving se však spíš než trpkými vzpomínkami musí zaobírat problémy aktuálního vztahu a svým nuceným vyčleněním ze společnosti. Nemůže ani vyjít z bytu, aniž by ho sledovaly oči zvědavých sousedů – potenciálních udavačů, a ti depresivní výři ne a ne sletět z jeho unavených ramen…
Vyzrálý, stylově vycizelovaný text s propracovanou strukturou a originálním, sugestivním jazykem postupně prozrazuje čtenáři poutavé podrobnosti z všedního života a neobvyklých vztahů hlavního hrdiny a zároveň odhaluje dobová společenská dramata dnešnímu českému čtenáři vzdálená, a přece tak blízká.
Emo, jak se ve vás probudila spisovatelka?
Děti ve třídě si říkaly, čím jednou budou, jen já dlouho nic neměla – žádný speciální talent, nic, co by bylo moje. Až někdy ve třinácti letech jsem napsala sloh, antiutopickou povídku, která se mé třídní na pražském Gymnáziu Budějovická tak líbila, že jsem text musela přečíst spolužákům nahlas. Paní učitelka Nataša Šimků podchytila, že mi psaní jde, a donutila mě rozvíjet se v něm, účastnit se soutěží a seriózně nad ním přemýšlet. Začala jsem psát a psát a taky hodně číst. Do čtení mě ale naši, někdejší novináři, nikdy nutit nemuseli, dělala jsem to ráda a dobrovolně.
Co kurzy tvůrčího psaní?
Na ty nevěřím. Buď to člověk umí, nebo neumí. Tyhle kurzy slouží jen vypilování talentu, který už musí být v autorovi přítomen.
Váš rukopis se ocitl ve dvou po sobě jdoucích ročnících Literární ceny Knižního klubu. Proč jste se rozhodla to nevzdat a nenabídnout dílo nakladatelům standardní cestou?
Pár nakladatelství jsem obeslala, ale neúspěšně – asi půl roku jsem čekala na odpovědi, pak jsem se jich mailem pokusila dožadovat, načež zaznělo strohé Ne. Ale moje třídní opět zaúřadovala a navrhla, abych rukopis poslala do Literární ceny Knižního klubu. Po jejím loňském ročníku mi redaktor Odeonu Jindřich Jůzl, administrátor ceny, ohleduplně a vlídně napsal, že jsem cenu těsně nezískala, i když za Tapetáře část poroty bojovala, a navrhl mi dílčí úpravy s tím, ať to napřesrok zkusím zas. Zahořklá jsem byla jen chvilku. Na podzim jsem nad text sedla znovu, protože jsem ve svém věku přece jen i za těch pár měsíců prošla nějakým vývojem a připadala autorsky o rok starší a o rok lepší, a napodruhé to vyšlo.
Jak vás napadlo zvolit si právě prostředí Manchesteru a Whitby na přelomu padesátých a šedesátých let?
Ta města byla celkem arbitrární – v Británii jsem byla dvakrát, v Manchesteru ani ve Whitby nikdy –, klíčové jsou doba a prostředí. Někdy v patnácti jsem narazila na článek o britském matematikovi a kryptoanalytikovi Alanu Turingovi. Přišlo mi příšerné, že udělal tak velké věci pro vlast, dešifroval nacistické tajné kódy a přičinil se o vítězství spojenců ve válce, a tatáž vlast mu zničila život kvůli jeho sexuální orientaci. Ve třiapadesátém roce bylo jen v Británii asi tři tisíce lidí zavřených nebo penalizovaných za homosexualitu!
Vžít se do Irvingova mužského těla pro vás jako pro ženu nepředstavovalo problém?
Ne. Myslím, že v zásadních věcech mužský a ženský mozek reagují stejně, že jsou rozdíly mezi lidmi spíše než pohlavím dány výchovou, rodinným prostředím nebo geograficky.
Vaše próza upozorňuje na to, jak příšerná byla doba, kdy se homosexualita kriminalizovala. O Češích se říká, že jsou vůči gayům vstřícní. Jak to vidíte vy?
Nám Čechům je všechno dost jedno. Moje generace už sexuální orientaci neřeší, mladí jsou vesměs progresivní a tolerantní, jen menšina, zvlášť kluci, občas staví na odiv takovou nedospělou meziklukovskou homofobii, pramenící ovšem z rozpačitosti. Důsledkem bývá, že pak gayové ve třídě o své orientaci mlčí – přitom v prostředí třídy, kde se všichni známe, by se měl člověk cítit pohodlně, neměl by chtít něco skrývat. Obecně myslím mezi Čechy panuje vůči gayům přístup „Nevadí mi to, ale ať si s tím zůstanou doma“.
Odkud jste čerpala poznatky o reáliích, kterými je vaše dílo nenápadně protkáno? Takové podrobnosti tapetářské práce…
Obecně z umění a z literatury, z beletrie i z té populárně naučné. Na internetu jsem pirátila pédéefka knih týkající se třeba toho, co tehdy lidé jedli; samotné fyzické knihy byly někde za La Manchem a tohle byla jediná příležitost, jak se k nim dostat. V Anglii bylo po válce, všichni byli šťastní a rozjásaní, s čímž Irvingův stav mysli dost kontrastuje, necítí se být součástí té šťastné maloměstské společnosti.
Proč jste nešla jednodušší cestou a nepsala o něčem, co máte nažité – o sobě, z pozice mladé ženy? Proč jste riskovala, že vás někdo v detailech nachytá na švestkách?
Taky se bojím, aby někdo neobjevil botu, ale pro faktickou správnost jsem udělala maximum a není hlavním účelem knížky. Stejně tak někdo může namítnout, že jsem použila příliš moderní jazyk. A to jsem se ještě krotila.
Uvádíte Tapetáře známým mottem Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality… Co přesně jste odkazem na slova poslední popravené ženy v Československu chtěla říci?
Vedli jsme s Jindřichem Jůzlem a redaktorkou knihy Olgou Stehlíkovou debatu, zda motto nevynechat, ale prosadila jsem si ho. Vidím paralelu mezi těmi dvěma nešťastnými lidmi, i když Irving na rozdíl od Olgy nic strašného nespáchal. Nejde jen o otázku odlišné sexuality, ale o ten pocit nepatření nikam, s nímž se člověk v nehostinném, nepřijímajícím prostředí těžko srovnává. Může se nechat úplně zatlačit, nebo vůči tomu neúspěšně brojit, nebo se uchýlit ke kompromisům, nebo se stát někým, kdo budí zdání takzvané normality… Hepnarová zvolila tu horší cestu, Irving jednu z těch lepších.
