Návrat dudařů: Pipes and pints zahráli na Szigetu a vyrážejí na velkou evropskou tour
Rockeři s dudami. To je ve zkratce pražská kapela Pipes and pints, zástupce ojedinělého žánru celtic rock. Pipes po pár letech útlumu obměnili sestavu, přivedli irského zpěváka Travise O’Neilla a po sedmi letech vydali nové album The Second Chapter, které pokřtí na podzim. A ještě k tomu si je jako jedinou českou skupinu letos vybral slavný Sziget festival. O Szigetu, změnách ve složení i tvorbě kapely jsme mluvili se zakladatelem Vojtou Kalinou, kytaristou Rafanem (Ivo Traxmandl) a zpěvákem Travisem.
Vaše nová deska vyšla sedm let po té předchozí. Co všechno se za tu dobu změnilo?
Vojta Kalina: My jsme od roku 2012 jezdili několik let s repertoárem z desky z toho roku a v tehdejší partě už nebyla pořádná chuť tvořit. Pro nás je to jiné v tom, že tu chuť máme teď velkou. Co se týká zvuku, přinesl něco nového kytarista Rafan, který hraje navíc i na bendžo a kontrabas, je to multiinstrumentalista. Navíc vyrůstal u kotlíkových ohňů, dává do toho hodně country i rock'n'rollu.
A jak velká změna je příchod zpěváka Travise?
VK: Samozřejmě to je posun trochu jinam, Travis má úplně jinou polohu hlasu a řekl bych, že víc zpívá. Byli jsme předtím hodně do punku, přímočarý a tvrdý zpěv. Nehodnotím, jestli to bylo horší nebo lepší, zkrátka jsme se nějak vyvinuli. Travis taky zároveň hraje na kytaru a i skládá. Otevřely se nám dveře do dalších hudebních komnat. A navíc je to Ir, což nám do naší celtic-rockové muziky maximálně sedí.
Přijali novinky fanoušci?
VK: Až nás překvapilo, že jo. Byli jsme smíření s tím, že „přijdeme“ o víc fanoušků. Když jsme album The Second Chapter vydali, volali mi starý páky, kamarádi pankáči a říkali, že se jim to strašně líbí. Přitom od nich bych vůbec nečekal, že to vezmou. Ti, co měli radši tu naši tvrdou, nekompromisní část, těm se to asi nelíbí, ale těm, co nás měli radši pro melodiku a energii, těm ano.
Věděli jste vždycky, že chcete hrát v cizině?
VK: Vždycky jsme chtěli ven, minimálně na evropské úrovni. A teď zrovna máme na podzim už naplánovaných jedenáct koncertů ve Francii, deset v Německu, samozřejmě něco v Česku, nějaké Rakousko, řeší se Švýcarsko, Španělsko. Tím navazujeme na to, u čeho jsme skončili, po Evropě jsme jezdili vždycky. Teď už máme taky víc kontaktů a mezinárodních fanoušků, takže je jednodušší všechno vyřídit.
Ještě předtím jste se ale dostali na Sziget, pátý největší festival světa. Dostalo vás to?
VK: Byli jsme už delší dobu v kontaktu s Markem, který má na starosti Europe stage. Definitivně to zaklaplo po show na Eurosonicu, tam nás viděl a hned po koncertě bylo jasno, že se na Sziget asi podíváme. Nabídka přišla nějakou dobu potom. Pomohl nám i Přemek Štěpánek, který má na starost Sziget pro Česko.
Půjdete se tu i na něco podívat? (rozhovor vznikl v době konání festivalu Sziget)
Rafan: Určitě, chceme si ostrov projít. Je fajn vidět reakce lidí nejen na našem koncertě, ale všude po festivalu. I když dneska jsem si pouštěl Foo Fighters a je to vlastně hrozná nuda, tak snad to nějak dám (směje se).
Ale máte s nimi minimálně jednu věc společnou – zpíváte anglicky. Měli jste vždycky jasno o tom, že češtinu nezkusíte?
Vojta: Je to tak, ani jsme nic jiného nezvažovali. Je to právě proto, že jsme se od začátku snažili hledět za hranice.
Pracujete teď navíc s novým zpěvákem, věděli jste od začátku, že chcete rodilého mluvčího?
VK: O to ani nešlo. My jsme konkrétně o Travisovi věděli několik let. Takže ve chvíli, kdy jsme se rozhodli pokračovat, jsme se rovnou ptali jen jeho, byla to jasná volba.
Máte vzory v zahraničních kapelách?
Vojta: Jasně že máme, to by asi každý mohl jmenovat svoje.
Rafan: Spíš je důležitý toho poslouchat hodně a různý věci, nechávat na sebe působit dost vlivů. I ta naše poslední deska je podle mě pro lidi, co chtějí poslouchat. Možná ne tolik pro fanouška, co chce znova to stejné, ale pro někoho, kdo se chce zaposlouchat, dostat se do něčeho jiného.
Travisi, jak se vám pracuje v kapele, kde jsou pro vás všichni „cizinci“?
Travis O‘Neill: Vůbec ne, jsme spíš prostě mezinárodní kapela. Kluci umí dobře anglicky a hudba je taky náš společný jazyk.
VK: Cítíme se hodně jako evropská kapela, spíš než jen čistě česká. Zkrátka jsme Evropani.
TO: Je to jednoduchý, jak jsem říkal, máme společný jazyk v hudbě. A zároveň jsme opravdu dobří kamarádi.
A jak jste vy osobně reagoval na Sziget?
TO: Pro nás je to příležitost. Je to skvělá možnost otisknout naši značku na takhle velký festival. A navíc si myslím, že zrovna na Szigetu není nikdo jako my.
Máte nějaké vysněné místo, kde byste si chtěli jednou zahrát?
TO: V amfiteátru Red Rocks mezi skalami v USA. To je legendární místo.
Na atmosféru festivalu Sziget 2019 se podívejte v naší fotogalerii:
