I superhrdinské superklaďasy občas dostihne temná minulost. V trumpovské současnosti obzvlášť.
Jestli něco připomíná svazek Steve Rogers: Captain America – Hail Hydra (vydal BB art), pak špionážní thriller. Je to logické. Svět marvelovských hrdinů je natolik prozkoumaný, že je třeba poohlížet se v jiných žánrech. Takže: máme tu fašistickou teroristickou organizaci Hydra, proti ní superhrdiny, kteří musejí pracně bojovat o kredit před americkými úřady, superpadoucha Red Skulla a proti němu supersprávňáka Captaina Ameriku.
Opravdu je to tak přehledné? Samozřejmě že ne. Všechno je trochu jinak. Jako ve správném špionážním thrilleru si nemůžete být jisti nikým, protože každá postava v sobě nese minimálně jeden tajný, druhý plán. Každých několik stran se dostaví překvapení, zásadní zvrat v ději. V tom je hlavní síla scenáristy Nicka Spencera, který to vše na dálku ovládá.
Kobik, nikoliv Rubik
Všichni prahnou po Kobiku, vesmírné kostce schopné měnit realitu, asi jako to dovedla rukavice generála Thanose. Potenciálně nejmocnější zbraň vesmíru se zatím transformovala do modré holčičky, která jako by svou barvou i schopnostmi odkazovala k doktoru Manhattanovi z komiksu Watchmen.
Tentokrát na svět neútočí obludy z vesmíru, ani zlí superhrdinové. Jsou ohroženy samotné základy americké společnosti, protože stále více občanů se nechalo zlákat propagandou Hydry. Ta zrcadlí současný svět, ve kterém žijeme. Trumpovu Ameriku, volání po převzetí své země do vlastních rukou, xenofobní hysterii. Red Skull, vlastním jménem Schmidt, se právě vrátil z obhlídky Evropy a ve vlastní otčině se ke své hrůze setkal s vítači hord podlidí hrozících zaplavit západní svět. Soustředí kolem sebe soukmenovce, „bílé nadsamce“, a vnukne jim chuť zatočit s „politicko-korektními sra*kami“. Kdo by to byl řekl, že superhrdinové budou řešit nemlich stejné věci, jako třeba někteří občané tady v Česku nebo naši sousedé ve východním Německu.
Že někteří stoupenci Hydry nosí tetování hákového kříže a zdraví se pozdravem Heil Hydra tomu všemu dodává až bizarní ráz. Možná to ale tak cítíme jen my z východní Evropy, kteří jsme viděli tolik směšně jednorozměrných zobrazení fašistů v předrevoluční filmové a literární tvorbě.
Svoboda osamělosti
O fašounství tady ale v zásadě nejde. Hlavním motivem příběhu je vnitřní integrita jedince, její utváření zážitky z dětství (zde řešené nečekanými časovými odskoky někam do 30. let minulého století) a hlavně touha někam patřit. Superhrdinové to mají jednodušší, mají každý svou partičku. Ale co obyčejní smrtelníci? Ti jsou pak snadno manipulovatelní od někoho, kdo jim tu příslušnost ke společenství nabídne.
A je to také příběh o tom, zda společnost vyznávající svobodu nedovede své občany naopak k příliš velkému individualismu a osamění.
Jsou to témata, o kterých sice v dřívějších dobách superhrdinové občas prohodili nějaké to moudro, ale v tomto komiksu se najednou stávají zcela ústředním motivem. Až si skoro začnete přát nějakou pořádnou bitku, abyste si připomněli, proč mají superhrdinové svoje schopnosti.
Uspokojení nečekejte
Zajímavě, mnohavrstevnatě vyprávěný příběh je evidentně náběhem k dalším pokračováním, ale takto samostatně nenabízí uspokojení, které by se od něj mohlo očekávat. Kvůli návaznosti na předpokládané další díly se do příběhu ke konci vloží mladý Spider-Man, Red Skull mizí a děj se přesune na úplně jinou kolej. Jako byste měli rozehranou karetní hru, a najednou se ocitnete s úplně jiným balíčkem karet. Uvidíme, jak z toho autoři vybruslí. Ukázat temnější stránky Captaina Ameriky je jistě lákavé. Teď ještě, aby to bylo i dotažené do čtenářsky zdárného konce.
Byť, jak víme, marvelovské universum žádný konec nemá.
