Boží mlýny melou na Signalu: Svátek světla Signal Festival rozzáří vizuální umělec Pavel Korbička
Už posedmé se Praha během čtyř říjnových večerů a nocí (10.—13. 10.) rozsvítí instalacemi Signal Festivalu. Jedním z „vystavujících“ je také sochař a vizuální umělec Pavel Korbička. Docent brněnské fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického připravil v srdci Karlína kinetickou site-specific instalaci v barvách trikolóry, nazvanou Boží mlýny.
Vaše práce zářily na světelných festivalech v Bratislavě nebo v polské Toruni, v rámci Signalu vystavujete poprvé…
Asi proto, že u Signalu dochází díky dlouholeté zkušenosti ke změně profilace; jistě udržují i kontakty s podobnými festivaly po celé Evropě, což se musí projevit. Sám jsem na Signalu viděl spoustu zajímavých instalací od umělců etablovaných jak na naší, tak na evropské scéně. Úroveň Signalu je v podstatě srovnatelná s Toruní, kde jsem vystavoval díky lisabonskému teoretikovi a významnému kurátorovi světelných festivalů v Evropě – v Londýně, Polsku, Itálii nebo samozřejmě v Lisabonu – Máriovi Caeirovi, který si mě vybral mezi své koně. Bratislava je jen na jednu noc, což může způsobit, že všechno pro ucpané ulice prostě nestihnete. O přízeň diváků se dnes úspěšně pere i zářijové dvoudenní Světlo Valmez.
Proč se festivaly světla a světelné umění obecně dostávají na výsluní až nyní?
U nás je to skutečně otázka poslední dekády, ale ve světě je tradice delší. Světlo v lidech vzbuzuje emocionální hnutí, oproti jiným druhům výtvarného umění je přitahuje, aniž mu nutně musejí rozumět. Ve světle žijeme, je nám blízké, ovlivňuje nás a přitahuje. Reagujeme na ně, ať tím, že jsme při jeho nadbytku aktivní, nebo při nedostatku unavení. Je prostě součástí našich životů a prostřednictvím festivalů ho oslavujeme.
Vnímají návštěvníci Signalu videomapping nebo světelný design jako umění?
Videomapping je už několik desetiletí velmi trendy a má mnoho poloh. Zda do člověka pronikne natolik, že porozumí umělcově hře s kompozicí fasády domu, nebo jen obdivuje dokonalou animaci, těžko říct. Většina nejspíš vidí jen oslnivou hru světla a barev, která diváka pohltí a zjemní jeho vnímání tak, že třeba začne nahlížet na okolí jinýma očima.
Signal v souvislosti s třicátým výročím listopadové revoluce bilancuje, stejně tak vaše instalace Boží mlýny. Tvoří ji tři světelná ramena v národních barvách. Co tím časoprostorovým trojúhelníkem rozepjatým mezi historickými karlínskými továrními komíny chcete říci?
Obvykle ve svém díle nesleduju témata společensky aktuální, nebo dokonce politická, ale Signal po nás chtěl, abychom se zhostili jistého zadání, tak jsem to udělal. Já sametovou revoluci zažil jako středoškolák, nikdy nezapomenu na energii, jakou přinesla. Lidé, co si byli vzdálení, spolu najednou komunikovali, byli s to si vyměnit názory. Šedivá nuda panující do té doby v celé společnosti v mžiku padla. Ale jak se společnost musela nutně transformovat, nevyhnutelně docházelo k opětovnému chladnutí a věcem, co mi nejsou příjemné. Na to odkazuju Božími mlýny, protože, jak se říká, boží mlýny melou a na každého jednou dojde, spravedlnost času ho dostihne. V areálu Corso Court, ve dvoře na Karlínském náměstí 4 a v průmyslovém areálu Pernerova 55 stojí poslední tři staré komíny v Praze 8. Na jejich vrcholy umístím tři točící se světelná ramena – hodinové ručičky, jejichž součtem divák může zjistit, kolik je hodin. Komíny ale nejsou pozorovatelné z jednoho místa, takže zjištění přesného času není v lidských silách. Rameno v Corso Courtu je červené a otáčí se rychlostí vteřinové ručičky – tady nikdo nebydlí, jsou tu především kancelářské budovy, takže by rychlost otáčení neměla nikoho rušit. Rameno ve dvoře domu na Karlínském náměstí je modré a symbolizuje ručičku minutovou, rameno v Pernerově ulici bílé a odpovídá pohybu ručičky hodinové.
Takováhle práce asi stěží vzniká v ateliéru…
Každý z vystavujících dostal od Signalu k dispozici určitý prostor, který měl umělecky obsadit. Lokality, které Signal nabízel mně, se ovšem značně dynamicky měnily – než jsem zareagoval na nabídku jedné, už po ní skočil jiný umělec, bylo to jako na burze. Boží mlýny mě napadly, až když jsem přišel do Karlína na obhlídku a uvědomil si širší prostorové souvislosti. Umístit ramena nebude jednoduché – představte si tři metry dlouhé rameno, vyrobené z hliníku, aby bylo co nejlehčí, osazené světlem a napájené elektrickým proudem, které musí mít podobně jako rafička hodinek pečlivě vyvážené obě strany, aby se nepřevažovalo, a napájení vyřešeno tak, aby se neukroutil nějaký kabel. Rychlost motorků musí odpovídat rychlosti hodinových rafiček. Na komíny se vše nainstaluje s pomocí horolezců – žádal jsem sice vysokozdvižnou plošinu, abych to mohl udělat sám, ale do některých areálů nebylo možné se s takovou technikou dostat a musel bych do té výšky vyšplhat zvnějšku, po železných stupních… No, nemusím být u všeho. Taková je nakonec současnost; dnes k tomu, abyste uplatnili nějakou svou myšlenku, potřebujete tým lidí, kteří vám pomohou věc realizovat.
Prostor a světlo jsou vašimi základními vyjadřovacími prostředky. Domluvíte se s jejich pomocí vždy? Nejsou vám těsné?
To jsou tak bohaté, nevyčerpatelné zdroje… Moje instalace jsou site-specific, pracuju s každým konkrétním prostorem jedinečným způsobem. Co je nesmírně důležité a co proměňuje podstatu každé instalace, je divák – způsobem, jakým se s ním rozhodnu pracovat, je určován obsah díla. Může být sice vytvořeno jen tak, podobně jako prostor existuje jen tak, ale bez diváka dílo ztrácí smysl. Dnes jsem si zrovna přečetl zajímavou myšlenku Stanleyho Kubricka: Za nejstrašnější fakt týkající se vesmíru nepovažuje to, že je nepřátelský, ale že je lhostejný.
Zajímalo vás výtvarně zkoumat pohyb a tanec, nakonec jste ze všech forem a materiálů zakotvil především u neónu. Co o tom rozhodlo?
Náhoda, která se váže na to úžasně dynamické, kreativní období po sametové revoluci. Když jsem nastoupil na AVU, přišel do Kolíbalova ateliéru mladý podnikatel Martin Svoboda. Měl neónářskou firmu a sám od sebe studentům nabídl, že pokud navrhnou dílo z neónů, jeho společnost se postará o výrobu. Je zajímavé, že jsem tehdy zareagoval jen já. Ovlivnilo to celý můj život a s Martinem jsme dodnes přátelé, stále podporuje výrobu některých mých realizací. Pořád spolupracuji také se sklářem Jiřím Bobysutem, jenž mi v roce 1993 vyrobil první neón. Je to doslova koncert, sledovat ho, jak ohýbá trubice. Až definitivně odejde do důchodu, nikdo ho nenahradí. Neóny byly mimochodem při zatím poslední ekonomické krizi v úpadku, nahradila je levnější technologie, LED pásky z Číny. Ale kdo má aspoň trochu vztah k něčemu hezkému nebo hodnotnému, ten u neónu zůstal.
Na co se v rámci Signalu vydáte?
Budu v Praze od pondělka do soboty a pokusím se vidět všechno; určitě si nenechám uniknout instalaci Federika Díaze, Evy Jiřičné nebo Multiverse .pan, zvědavý jsem na práci Jakuba Peška. Je skvělé, že organizátoři festivalů jako Signal zajišťují umělcům veškerý servis, včetně honoráře, že už nemusíme pracovat zadarmo a naše práce je oceněna jako každá jiná. Tak to u nás opravdu donedávna bývalo. Ještě dlouhá léta po revoluci v Česku umění hrálo roli jakési nadstavby, kterou člověk nepotřebuje, tudíž se do ní nevyplatí investovat. Dnes do něj vkládají peníze lidé z určitého spektra vyšší vrstvy, která tím umění drží při životě – tak tomu ostatně bylo vždy. Čím dál více lidí si také uvědomuje, že výtvarná díla kultivují naše prostředí, díky čemuž dochází i k proměně našeho chování. To se v minulosti velmi podceňovalo.
Signal Festival 2019
Aktuální ročník pražského Signalu nabídne devět instalací českých autorů (včetně Evy Jiřičné nebo Federika Díaze) a devět autorů zahraničních. Návštěvníci se podívají do areálu Invalidovny, do kostela U Salvátora nebo do budovy ministerstva dopravy ČR. Na Smetanově nábřeží vznikne největší instalace v historii festivalu – lasery pokryjí 180 000 m³ mezi nábřežím a Střeleckým ostrovem. K letošním novinkám patří dětský program Signal Playground, procházky Signal Walks i mapa zdarma v rámci mobilní aplikace.
Více na www.signalfestival.com
