Všichni Hitlerovi blízcí: Jak dopadli umělci, kteří to pekli s fašismem? A jak ti, co se ideologii vzepřeli?
Americký historik Jonathan Petropoulos se dlouhodobě zabývá érou nacionálního socialismu v Německu. Ve své nejnovější knize Umělci za Hitlera (vydala ji Academia) s podtitulem Kolaborace a snaha o sebezáchovu v nacistickém Německu si vybral deset významných a často politicky nebo přinejmenším společensky aktivních umělců a tvůrců, kteří jsou s touto érou spojováni.
Jako prolog Umělců za Hitlera použil Jonathan Petropoulos výrok Orsona Wellese. Ten mimo jiné říká: „...lidé, kteří bránili své děti a své životy, se ocitli v jiné situaci než lidé, kteří bránili své bazény a smlouvy u společnosti MGM. Neměli sice dost odvahy na to, aby se stali partyzány, ale ani neposílali Židy do Osvětimi.“
Tenhle pohled je důležitý a o nějakých sedmdesát let později je nám dosti povědomý; situace v Německu v době třetí říše nebyla poslední totalitou, kterou jsme si museli v minulém století odžít.
Bytelný background
Petropoulos si pro svou důkladnou, více než čtyřsetstránkovou studii vybral deset osobností, které zásadně promlouvaly do kulturního prostředí, a to zdaleka ne jen v Německu. Jsou jimi zakladatel Bauhausu, architekt Walter Gropius, hudební skladatel Paul Hindemith, expresionistický básník Gottfried Benn, sochař a grafik Ernst Barlach, expresionistický malíř Emil Nolde, hudební skladatelé Richard Strauss, herec Gustaf Gründgens, filmařka Leni Riefenstahlová a architekti Arno Breker a Albert Speer. Prvních pět jmenovaných je zařazeno v kapitole Vidina nalezení společné řeči, druhých pět v kapitole Společná řeč nalezena.
Nebudu se kasat, že jsem dopodrobna seznámen s kariérami všech zúčastněných. Autor nám všem dopřává bytelný background ke každému z jmenovaných a třeba Walter Gropius, Richard Strauss, Leni Riefenstahlová a Albert Speer jsou dobře známí všude, takže i u nás.
Mistry navzdory morálnímu selhání
Jednotlivé příběhy vedle mnohdy velice zajímavých detailů tvoří dohromady kompaktní celek, který líčí dobu nástupu nacismu, jeho expanzi a posléze i likvidaci z perspektivy „těch talentovaných a úspěšných“ a dává, jak už to chodí, víc otázek nežli odpovědí.
Volba, která stojí nejen před umělci a lidmi s talentem, je ošidná a rozhodování není jednoduché – co může v jednu chvíli vypadat jako dobrý nápad, zítra je fatální chybou. Mnozí svou kariéru navzdory morálnímu selhání (měřeno parametry pohádek, kde zlo je vždycky potrestáno, že ano) úspěšně rozvíjeli dál; koneckonců Nobelova cena pro Petera Handkeho přináší podobné úvahy…
Vnitřnosti na cucky
Tady se můžeme vrátit k úvodnímu citátu Orsona Wellse a rozhodnout se, zda budeme minulost posuzovat tak, jak nám doporučuje, nebo jestli budeme nesmlouvaví.
Jestli vás zajímá, jak celý problém etického dilematu a kolaborace s režimem vidím já, mohu vám sdělit, že mi to trhá vnitřnosti na cucky. Chvílemi jsem soudce přísný, jindy jsem měkký a smířlivý, až to není k vydržení.
Umělci za Hitlera, stejně jako za Husáka nebo Kim Ir-sena, jsou těmi, kteří se pohybují na exponovaných místech a často jim není co závidět.
Ne že bychom to my ostatní měli kór lehčí.
