Holka, která šila pod dohledem stoleté babičky. Michaela Čapková vytváří šaty s příběhem
Ve vršovické průmyslové zóně má v patře mezi sklady krejčovský ateliér Michaela Čapková. Místnosti, kterou sdílí se třemi spolužačkami z pražské UMPRUM, vévodí dva šicí stroje, velký stůl s krejčovským metrem a pak taky žehlička, šicí panna, nitě a nůžky; základní set, bez něhož se oděvní designér při vytváření kolekce neobejde.
Držitelka Národní ceny za studentský design a letošní nominovaná na cenu Czech Grand Design v kategorii Objev roku se naučila šít na střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Na několikátý pokus se dostala na pražskou UMPRUM do ateliéru Liběny Rochové. Diplomovou prací letos studium uzavírá, ale zkušeností během školy pobrala požehnaně. Tři měsíce strávila v londýnském prestižním studiu Steven Tai, šest týdnů tvořila v Tibetu, oděvy představila na velkých akcích v Tokiu, Hamburku, New Yorku, ve Vídni a v Maastrichtu.
„Pokud se mě ptáte na smysl designu, pak dnes už vím jistě, že si pod tím slovem chci představit víc než pouze estetiku. Mám potřebu, aby to, co vytvořím, bylo nejen hezké, ale aby to taky sloužilo a pomáhalo lidem. Konečně, sociální rozměr designové práce byl poslední dva roky můj koncept, který jsem se rozhodla vtělit do diplomové práce COOLLAGE.“
Michaela, jejímž poznávacím znamením je patchwork, který tak dokonale ovládaly naše babičky, ráda spojuje staré s novým. Citlivě vnímá neetickou fast fashion, vznikající v nelidských podmínkách ve snaze o trvalou udržitelnost zisku, na druhou stranu se domnívá, že už nestačí pouze recyklovat obnošené šaty ze sekáče. Ze své práce chce mít potěšení, pocit, že je užitečná. Východisko našla ve způsobu recyklace, kdy obnošené šatstvo obdaří přidanou hodnotou. Do své diplomové práce vtělila zkušenost ze spolupráce se Sue Ryder. Jednou z možných výdělečných aktivit tohoto domova pro seniory je vybírat od lidí obnošené šatstvo, ve svých obchodech je vytřídit, vyčistit a nabídnout znovu k prodeji. Výtěžek pak pomáhá financovat vlastní provoz.
„Domov Sue Ryder mi umožnil vybrat si jakýkoli oděv, já ho rozpárám na metráž a upcykluji do nového oděvu. Aby můj projekt nebyl neosobní, aby za ním byl cítit člověk, spojila jsem se s pěti dámami, které v domově žijí. Té nejstarší byl sto jeden rok. Vytáhla ze skříně kabát, který si koupila v třicátých letech minulého století. Hovořila jsem s nimi o jejich vztahu k módě a zjistila, co jsem dopředu tušila. Jejich rodiny umožnily šatstvu dlouhý příběh. Oděvy se dědily z generace na generaci a samozřejmostí bylo řemeslo, protože ženské si je znovu a znovu opravovaly. Měly k nim vztah. Dneska si kupujeme trička na jedno použití. Uvědomila jsem si, jak je kvůli neosobní prezentaci na molech fashion weeků současný svět módy odtažitý, zdánlivě nedosažitelný, přitom oděv je tu pro nás a má nám sloužit. Jedna z babiček mi vyprávěla, že jich bylo v rodině jedenáct, sportovala, hrála házenou. Okamžitě jsem si ji představila v šortkách a v bomberové bundě, kterou jsem na základě jejího příběhu také vytvořila.“
Inspirovaná pěti životními zkušenostmi navrhla Michaela sedm modelů složených ze čtrnácti oděvů. Jsou opatřené QR kódem, jenž zájemce odkáže na příběh dotyčné dámy. Outfity budou předvedeny na Garden Stagi v rámci letošního Designbloku v sekci Diploma Selection.
K profesní budoucnosti se talentovaná návrhářka, která si „něco na sebe“ dokáže spíchnout za pár desítek minut, zatím příliš upínat nechce. Přijímá věci tak, jak přijdou. Hlásí se k zodpovědnému designu se sociálním podtextem, a jakkoli tuší, že to nebude snadné, chtěla by se jím jednou živit. Kromě toho má v plánu uvést značku Garblab, což je složenina slov „garbage“, odpadky, a „laboratoř“. „Ideální scénář je, že za mnou budou chodit zákazníci, přinesou staré oblečení a já jim z těch fragmentů zhotovím nový model. To by mě bavilo!“
Práci Michaeli Čapkové najdete na letošní přehlídce Designblok 2019.
