Designérka Tereza Rosalie Kladošová

Designérka Tereza Rosalie Kladošová Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Češi jsou v módě konzervativní. Kulturu oblékání v sobě moc nemáme, říká designérka Kladošová

Milan Tesař

Ceny Czech Grand Design letos ovládla talentovaná módní designérka Tereza Rosalie Kladošová. Porota ji zvolila Grand designérkou roku 2018. Trofej byla netradiční: speciální brýle proti oslnění slávou navržené Nastassiou Aleinikavou

„Byly skvělé, ale nebylo přes ně vidět. Nechala jsem si z nich udělat normální brýle a teď mi dělají radost,“ usmívá se Tereza ve svém ateliéru zřízeném z bývalé továrny v pražských Holešovicích. Panuje v něm ústrojný nepořádek hýřící všemi barvami vlny. Přesněji řečeno: vlny Merino ze speciálně vyšlechtěných ovcí, která se stala stavebním kamenem posledních kolekcí této talentované módní návrhářky.

Tuhle vlnu si nemůže vynachválit: neškrábe, odvádí pot, nemusí se kvůli ní zabíjet ovečky, jak sama říká, ale hlavně vytváří předpoklad pro to, co tvoří univerzální téma její práce: kombinace barev, nahodilost, která má ovšem řád, a pak taky řemeslo, práce s materiálem.

„Můj vztah k merinu nastartovala soutěž Woollmark Prize. Podmínkou bylo vytvořit outfit z osmdesáti procent tohoto materiálu. Zároveň soutěž kladla důraz na inovace: tehdy jsem se rozhodla, že bych chtěla nějak využít zbytkové česance z merina. Používám odpadní materiál, pro nějž si jezdím do jedné barvírny u Brna. Vybírám si ze špatně nabarvené suroviny, která skončila v kontejneru.“

Tereza vyrábí netkanou textilii z merina a z té pak šije převážně svrchní oblečení – bundy a kabáty. Každý kus je unikátní, protože barvírna už stejnou chybu v nastavení odstínu nebude opakovat, a hlavně jsou všechny vzory ručně skládané. „Takže i kdybych chtěla, už to nikdy nezopakuji stejně. Součástí procesu mé práce je i přenos těchto vlněných vzorů do digitálního potisku materiálů, z nichž mohu vyrobit i jiné produkty, nejen bundy a kabáty. Používám přírodní materiály, viskózu a bavlnu.“

Ještě na UMPRUM, kterou ukončila v roce 2016, se designérka věnovala instalacím a dekoracím. Společně s Aničkou Štěpánkovou odpověděly na inzerát luxusního klenotnictví Halada. „Hned nás nechali upravit výlohy pro tři jejich obchody. Byla to cenná zkušenost. Výlohy tohoto klenotnictví byly ve stavu před rekonstrukcí, takže bylo pro nás ze začátku hodně náročné pracovat s něčím, co vlastně nefunguje dobře. Hodně jsme se na tom naučily. Zkušeností byla i nutnost dohodnout se s klientem, jenž zpočátku nebyl až tak ochotný investovat do kvality.“

Inspirativní se ukázala i práce pro restauraci Eska, pro niž dívky vytvořily sezónní dekorace. S restaurací Tereza spolupracuje dodnes.
„Nakonec jsme se s Aničkou rozdělily a já se od té doby věnuji z velké části zase módě.“ Udělala dobře. O její práci je zájem, přesto je Tereza realistka. „Jsem smířená s tím, že v Česku se moje modely nikdy masově nosit nebudou. Na to jsou příliš barevné a Češi příliš konzervativní. Kulturu oblékání v sobě moc nemáme. Je to škoda. Vždyť pro první lidský kontakt je oblečení úplně zásadní.“

Současná realita světa módy není udržitelná, myslí si Tereza, ale řešení zatím nezná. „Podle mě je zvrhlé produkovat šest módních kolekcí za rok, ale značky k tomu tlačí sociální sítě, kvůli nimž nové modely uživatele rychle znudí a chtějí pořád něco nového. Je třeba vrátit se o krok zpět, jinak nás to sežere. Teď jsem slyšela rozhovor s autorkou knihy Fashionpedia, že dámský kostým stál ve Spojených státech ve čtyřicátých letech 300 dolarů, což byl zhruba trojnásobek měsíčního výdělku ženy. Je jasné, že chvíli trvalo, než si na něj našetřila, takže k němu měla vztah a nosila ho delší dobu a měla v šatníku třeba jeden nebo dva. Dnešní politika fast fashion, která se prodává levně, aby toho zákazníci mohli koupit víc, je cesta do pekla. Cena oblečení luxusních značek je také ve srovnání s cenou oblečení v minulosti vzhledem k platům tehdy a teď stále nízká. Naučili jsme se, že oblečení by mělo být levné, což nutí všechna odvětví, která jsou součástí módního průmyslu, extrémně tlačit na cenu. Já chci, aby mi moje práce dávala smysl. Pro mě je důležité vědět, odkud materiál, s nímž pracuju, pochází, kdo ho vyrábí a za jakých podmínek. Nemám ambici zaplavit trh zbožím. Představa, že vyrobím několik set kusů produktů, aniž budu vědět, že se prodají, mi v dnešní době absolutně nedává smysl.“

Práci Terezy Rosalie Kladošové najdete na letošní přehlídce Designblok 2019.