Naděje i zklamání. Jak naši století spoluobčané vzpomínají na století Československa?
V pondělí 21. října pokřtila 101letá Vlastimila Šrůtová v pražském knihkupectví Academia dvoudílnou, svou koncepcí na našem knižním trhu zcela ojedinělou publikaci dlouholeté spolupracovnice Reflexu Hany Benešové NAROZENI 1918.
Novinku Hany Benešové Narozeni 1918 vydal pražský Retrofilm, podpořila ji ministerstva kultury a práce a sociálních věcí a černobílými i barevnými fotografiemi ji doprovodila Martina Storek. Autorem mimořádného projektu je Pavel Chalupa, zakladatel festivalu židovské kultury Devět bran, jenž při příležitosti blížících se oslav stého výročí vzniku Československé republiky pojal nápad obrátit se na občany, kteří se narodili právě v přelomovém roce 1918.
Hana a válka
Hana Benešová se ve své publicistické činnosti věnuje moderním dějinám. U ženy je snad poněkud neobvyklé, že ji přitahuje historie druhé světové války, s jejímiž pamětníky se stýkala a jejímiž veterány se zabývá. Při přípravě publikace Narozeni 1918 tedy zúročila své dlouholeté zkušenosti na tomto poli; kniha pojednává o narození úhrnem 78 dětí, které přišly na svět v časovém horizontu let 1917 až 1919, z toho 76 v roce zrození Československé republiky.
Poválečné naděje i trpkost z února 1948
Osudy protagonistů jsou mnohdy stejně bouřlivé jako doba, v níž Československo vznikalo; po prvním dvacetiletí své existence bylo napřed zmrzačeno mnichovským diktátem a vídeňskou arbitráží a posléze zničeno vytvořením Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava. Století lidé rekapitulují své životy, jež by leckdy vydaly na román či drama, vzpomínají na často nelehké dětství, kdy jako malí třeli bídu s nouzí, na období nacistické okupace, radost z osvobození, poválečné naděje, ale také rozčarování po únoru 1948, po němž četní pamětníci zažili znárodňování, které je připravilo o majetek děděný po generace. V jejich vzpomínkách ožívají naděje spjaté s krátkým obdobím určité liberalizace během pražského jara 1968, jež pohřbil vpád armád Varšavské smlouvy a normalizace. Radostná očekávání sice ožila po sametové revoluci, ale ne všichni přijali s porozuměním rozpad Československa pouhé tři roky po listopadu 1989.
Nehořekují, nenadávají, jen vzpomínají
Je obdivuhodné, jakou paměť někteří století mají, jak si vybavují zážitky dokonce i z raného dětství, které jim bylo souzeno prožít v Masarykově sice demokratické, ale ne vždy sociálně spravedlivé republice. Nehořekují, nestěžují si, nenadávají – pouze vzpomínají a bilancují své předlouhé a plodné životy. Jsou to svědectví neobvyklá, neotřelá a potřebná jako sůl. Starší čtenáře třeba dojmou a mladší si z nich mohou vzít poučení. To rozhodně není málo.
