Jiří Šlitr, geniální skladatel i výtvarník, zemřel před půl stoletím. Připomíná ho unikátní retrospektivní výstava
Nikdy nespletl text písně Co jsem měl dnes k obědu. Nazývaný doktor Klavír či doktor Matrace uměl hrát na piano jako akrobat. Dále na všechny druhy harmonik, varhany, kytaru, trubku a saxofon. Měl energii na šest životů. Hudební skladatel JIŘÍ ŠLITR (15. 2. 1924 - 26. 12. 1969) zahynul nešťastnou náhodou zcela zdráv před padesáti lety. V novém vánočním tištěném Reflexu na něj vzpomínají Eva Pilarová, Jiří Suchý nebo Libor Pešek. Na webu vám přinášíme tu část jeho života, která se do časopisu nevešla.
„Čeho byste se nechtěl dožít?“ ptal se Jiřího Šlitra novinář v jednom z mála větších rozhovorů, které v šedesátých letech poskytl. „Nízkého věku,“ odpověděl muž, který zemřel v pětačtyřiceti letech.
Byl to workholik, řeklo by se dnes. Jako začínajícímu skladateli mu „velký svět“ Prahy představoval Miroslav Horníček. A Šlitr například nechápal, jak může po obědě spát. „Za to mě nenáviděl a ptal se mě: To si vezmeš i pyžamo?“ vzpomínal Horníček, který kontroval, že by si zdříml klidně i ve smokingu.
Opatrný mladík, který nevěřil na múzy, ale jen na soustředěnou práci, pak Horníčka k sobě přivazoval prádelní šňůrou, když ho vozíval v tandemu na motocyklu. Aby mu cestou klasik neusnul a nespadl. Svázaní šňůrou najeli hodně kilometrů a vytvořili deset společných písniček. U první z nich Horníček upozorňuje na Šlitrovu odvahu: „Kdysi jsem napsal text Jelene, jelene, oči máš zelené, dal jsem to Vlachovcům a oni na to červenou tužkou napsali NELZE. Tak jsem to dal Šlitrovi a ukázalo se, že LZE.“
Horníček se Šlitrovi také smál, že prvních šest let života zřejmě neviděl člověka, protože místo, odkud pochází, není ani na mapě. Zálesní Lhota v Podkrkonoší ve východních Sudetech, kde jeho otec Josef Šlitr vyučoval v české třídě v německé obecné škole, bylo opravdu jen pár roztroušených domků na samotě; rodina se pak brzy po Jiřího narození odstěhovala do Dolní Branné, kde navštěvoval obecnou školu.
Horská krajina však dala Šlitrovi vytrvalost a čistou, vesnickou energii. Skvěle lyžoval, byl pyšný na své členství v akademickém reprezentačním družstvu Československa ve sjezdu, hrál tenis i hokej. Miloval fotbal, ze všeho nejvíce brankáře Františka Pláničku. Chtěl být myslivcem: „Zálesáctví nebo myslivectví považuji za úplně ideální zaměstnání: prožít život uprostřed přírody.“ Z barev mu zůstala láska k zelené, protože „má ze všech barev největší množství variant“.
I v Praze pak Jiří Šlitr klid vyhledával jako protipól k rušnému světu divadla. Poznamenal si: „Jsem přesvědčen, že bez samoty není vnitřní hloubky, a tedy skutečného umění, tak jako bez poznané bolesti nemůže být radost.“
Už v den synových třetích narozenin si maminka Pavla Šlitrová, která pěkně zpívala, hrála na klavír a měla ráda společnost, vepsala do zápisníku, že hudba bude zřejmě Jiřího koníčkem, protože stále zkouší na piano a bedlivě poslouchá, když sama hraje. Byla výborná pianistka; otec zase profesor kreslení.
„Sám jsem se sebe nejednou ptal, čím chci raději být, zda hudebním skladatelem, nebo výtvarníkem. Hudební skladatelé mi radí, abych maloval, výtvarníci doporučují, abych skládal. Rád jsem poslechl obě strany (…),“ řekl Jiří Šlitr, který kreslil stále, v každé volné chvilce, i když malířství nikdy nestudoval. Soustředěně čmáral i na prázdné sáčky od rohlíků jako kdysi Josef Lada. Chodil přitom jen na kursy v Umělecké besedě a se studenty Akademie na večerní lekce aktů. Sám se naučil i hudební kompozici. „Jsem vlastně univerzální diletant,“ prohlásil o sobě v jednom z posledních rozhovorů v březnu 1969 a dodal: „Tyhle dva talenty jsem náhodou vyfasoval.“
Studoval na gymnáziu v Jilemnici, odkud přestoupil na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, kde také založil a vedl Rychnovský dixieland, zatímco dál vášnivě kreslil. V roce 1949 pak promoval na pražské právnické fakultě. Diplom však doma odevzdal ihned po promoci se slovy „Tati, na. Já to nechci.“
Jeho výtvarnou tvorbu vám do 15. února 2020 představí výstava Šlitr Šlitr Šlitr ve Ville Pellé v pražských Dejvicích, jeho divadelní život pak causa ve vánočním dvojčísle časopisu Reflex, které vychází ve čtvrtek 19. prosince.
Vánoční dvojčíslo si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
