Mrazík očima dospělého muže: Dokáže pohádka, kterou jsem viděl 14krát, fungovat jako Freudova pohovka?
Chlap by se měl aspoň jednou za život – nejlépe během krize středního věku – poctivě ohlédnout za svým dětstvím. Vylézt na půdu a vyhrabat krabici s angličáky, aby mu došlo, že si na jaguara myslel vždycky. Jeden z kamarádů mi vyprávěl, že jakmile někde zahlédne Pyšnou princeznu, znovu do něj vstoupí dětský strach z výběrčího daní v podání Josefa Hlinomaze, jakkoli vždy nakonec zjistí, že člověk, jemuž dělá dobře zakleknout na chudáka, se sám bojí tmy. Říká to o něm něco? Proto mívá kamarád daně odevzdané raději dva týdny před termínem?
Zajímalo mě, zda bude pohádka jako Freudova pohovka fungovat i na mě. Pro svůj pokus jsem zvolil film, který mám do srdce vypálený o poznání větším kalibrem než ty ostatní. Obávám se, že jsem jej v letech 1969 až 1982 viděl každý rok bez jediné přestávky. Běžel na silvestra, vždycky po veteránském derby pražských S, tehdy ještě hraných na škváře.
Mrazík! Točil se v roce 1964, v němž jsem se narodil, ale tím to není. Podobně to s tím dědkem má celá moje generace. Čímsi nás fascinoval, možná i proto, že jsme po ruce neměli žádnou sociální bublinu, jež by nás varovala před sovětskou propagandou sugerující divákům, že v SSSR se muži smějí líbat s čtrnáctiletými dívkami. Tak mladá byla Natalja Sedychová jako Nastěnka, v podstatě děcko pomalované rtěnkou a modrými stíny, aby bylo jasné, že jde o ženskou na vdávání. Jak později herečka přiznala, Ivanův filmový polibek poblíž berly Mrazilky byla úplně první pusa s cizím mužem. A samozřejmě se do urostlého herce okamžitě zamilovala. Já naposled Mrazíka viděl v roce 1982, kdy jsem poprvé dokázal dokoukat Vetřelce a došel k názoru, že už jsem dospělý.
Po pravdě jsem měl pochybnost, zda se prostřednictvím Mrazíka dokážu i po letech prokopat do dětství, zda si moje skepsí sežraná duše ještě vzpomene na jeho bezpečný svět. Je mi pětapadesát, pod deku, co mi z ní máma dělala v obýváku při dívání kutloch, už bych se nevešel. A na televizi nestojí vázička s pletenou dečkou, protože z hrany monitoru mého počítače by stejně spadla. Na pohádky už nevěřím, o světě i o tomto filmu toho vím víc, než bych chtěl, k Rusku mám nepřekonatelné výhrady a s nevolí starého nostalgika přijímám to, co napsal kritik Kamil Fila: že všechny postavy v Mrazíkovi jsou pitomci.
***
Předesílám: píšu s předpokladem čtenářovy alespoň bazální znalosti pohádky. Tím myslím, že ho viděl dvakrát až pětkrát. Výjimkám, co snímek, který byl po své projekci v roce 1966 ve Spojených státech oficiálně uznaný jako nejhorší film všech dob, neznají, připomenu, že jej mohou celý zhlédnout na YouTube i v originále, jakkoli je český dabing samozřejmě nejlepší na světě. Přesný time code u jednotlivých scén uvádím proto, aby laskavý čtenář mohl pokus provádět se mnou. Třeba taky ještě nezapomněl…
***
00:01:34. Už během nekonečných úvodních titulků je jasné, že panenský pohled na film zastře mé dosažené vzdělání. Tak třeba vím, že pod scénářem podepsaný Nikolaj Erdman, který vymyslel všechny ty hlášky, jako je Nastěnku chci za ženu a Je ti teplo, děvenko?, spolupracoval už ve dvacátých letech s legendárním Vsevolodem Mejercholdem a v roce 1928 spolu uvedli na jeviště Erdmannovu prvotinu Sebevrah. Třicátá léta minulého století pak dramatik vesměs strávil v sibiřském vyhnanství za to, že napsal satirickou bajku o Stalinovi. Člověku s takto pohnutým osudem lze odpustit výstřelky, jako je oživlá houba trestající narcismus anebo bojovník s dřevěným pohlavním údem.
00:04.40. Prohlédnu první vizuální efekt: pes Ťapka pozpátku zrychleně zalézá do boudy. Ostatně, pokud je vám divné, že se do filmu trvajícího pouze hodinu osmnáct minut vešlo tolik děje, vězte, že je to tím, že se většinou odehrává zrychleně.
00:04:56. „… a než kohout zakokrhá, ať máš druhou punčochu, jinak ti, moje milá, vlasy vyškubu,“ vyhrožuje macecha. Vždycky jsem si představoval, jak by to ta ženská v praxi udělala. Skalpovala by ji i s kůží? Zde je patrný vliv Vinnetoua na mě.
00:05.32. Je až neuvěřitelné, s jak odkrytými kartami filmaři hráli. Pihy či vyrážka po černém kašli na tváři spící Marfuše jsou evidentně nedbale nakreslené tužkou na obočí. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych tu tužku uviděl válet se na nočním stolku. Dnes to považuju za takové to mrknutí na diváka, že ať se bude dít jakékoli ZLO (a že ho bude hodně), bude to jenom jako. Červené lízátko ve tvaru kohouta, co cucá spící Marfuša místo dudlíku, mi připomene, jak mi babička vštěpovala, ať nejím před spaním sladké, jinak se mi budou zdát strašlivé sny.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
