Svátek horského božstva v tibetském kraji Golog
Když se řekne Tibet, asi se vám vybaví kláštery, mniši a modlitební mlýnky. Tibet má ale i druhou tvář: pestrý svět předbuddhistických božstev dlících v horách a dalších krajinných prvcích. V odlehlých oblastech jsou stále důležitým předmětem uctívání a slaví se barvitými svátky uprostřed divukrásné přírody.
Horská božstva jsou pány a de facto vlastníky celé oblasti. Patří jim především přírodní zdroje, zvířata a rostliny. To vše náležitě ochraňují a střeží. Navíc umí ovládat počasí a další přírodní živly. Pokud je lidé něčím rozčilí, dokážou je pořádně ztrestat prostřednictvím záplavy, sucha či zemětřesení. S dílem nadsázky můžeme říci, že fungují tak trochu jako náš Krakonoš.
Tato božstva jsou vrtošivá a také vyžadují náležitou úctu a obětiny. Jelikož dobré počasí, absence katastrof a hojnost přírodních zdrojů jsou pro lidi klíčové, konají se každoročně na jejich počest svátky. Božstva jsou úzce propojena s lidmi žijícími pod jejich ochranou, a to dokonce skrze rodinné svazky. V některých tibetských oblastech se totiž tradují legendy o tom, jak kdysi v dávných dobách místní horské božstvo dalo lokálnímu vůdci svoji dceru za manželku, či dokonce lidská dcera porodila dítě nějakému horskému božstvu. Osudy místních komunit a horských božstev jsou tak často vzájemně propojeny a spjaty s místní společenskou strukturou. Lidé a božstva hor jsou vlastně tak trochu jedna rodina.
Divoký kraj se špatnou pověstí
Krajem, kde se horské kulty dodnes těší velké oblibě, je oblast Golog, shodná se stejnojmennou prefekturou čínské provincie Qinghai (Čching-chaj). Prefektura je skoro stejně velká jako Česko, ale žije v ní jen asi dvě stě tisíc obyvatel. Kraj Golog a jeho obyvatelé mají v celém Tibetu tradičně poněkud špatnou pověst. Jsou považováni za extrémně divoké, nezávislé lidi neposlouchající žádné autority, a k tomu se navíc přidává pověst lupičů. A nejde vůbec o pomluvy ostatních Tibeťanů. Golog nikdy nebyl příliš vhodný pro zemědělství, má drsné klima i georeliéf, zato tudy vedla klíčová obchodní stezka do Lhasy. Dodnes se zde trumfují příslušníci jednotlivých klanů tím, jaké důležité lamy či cestovatele jejich prapradědové zajali či kolik dobytka uloupili v sousedním úrodném kraji Ngawa.
V minulosti se náčelníci Gologu hrdě chlubili cizím cestovatelům a misionářům, že jsou zcela svobodní a neposlouchají ani dalajlamu ve Lhase, ani císaře v Pekingu. Buddhismus se do regionu šířil pozvolna. Nevznikly zde žádné velké kláštery. Ty zdejší se většinou hlásí k nejstarší škole tibetského buddhismu Ňingma, která v sobě uchovala nejvíce z původních představ a tradic. Ne náhodou se v oblasti Golog nachází i druhá nejuctívanější hora Tibetu – hned po Kailásu – Anyê Maqên (Aňemačhen), na které sídlí božstvo Mačhen Pomra. Anyê Maqên je impozantní šestitisícovka s obrovským ledovcem, jehož mohutné splazy dosahují až k dálnici na úbočí. Zatímco božstvo Mačhen Pomra je uctíváno nejen v celém Tibetu, ale dokonce i za jeho hranicemi, my se vypravíme do pohoří Nyenpo Yurtse (Ňenpojurce) na opačném konci kraje Golog, kde sídlí stejnojmenné božstvo důležité hlavně pro kraj Golog a jeho lid.
Stejně jako Anyê Maqên i horský masiv Nyenpo Yurtse je na první pohled výjimečný a člověk se vůbec nediví, že v obou horách mají sídlit božstva. Velkou část provincie Qinghai tvoří náhorní planina pokrytá vysokohorskou stepí, zbrázděnou nízkými, zaoblenými hřebínky, které se jako vlny táhnou od obzoru k obzoru. Krajina je to pro nás sice nezvyklá, ale po pár dnech vám může připadat monotónní, či dokonce nudná. Oblast Nyenpo Yurtse se ale z tohoto obrazu vymyká. Jde o vysoké žulové pohoří s rozeklanými ostrými štíty přesahujícími pět tisíc metrů. Jeho úbočí jsou poseta křišťálově čistými horskými jezery a nejvyšší vrcholky pokrývají ledovce. Jde o nádhernou, dramatickou vysokohorskou krajinu jako někde v Alpách, akorát vyšší. Geologická unikátnost pohoří vedla k tomu, že celou oblast vyhlásila čínská vláda za chráněný geopark. Unikátní není jen geologie, ale i místní fauna a flóra. Celé pohoří je tak zároveň jednou ze součástí obřího národního parku Sanjiangyuan (San-ťiang-jüan; Prameny tří řek), pokrývajícího přes 350 000 kilometrů čtverečních. Žije zde spousta vzácných horských zvířat a rostlin. Nejspíše potkáte pišťuchy, sviště či roztomilou lišku tibetskou a s trochou štěstí vlka.
Sídlo ochranného božstva
Pro lid Golog má hora kromě přírodních krás ještě další rozměr. Jde o sídlo jejich ochranného božstva Nyenpo Yurtse. To se zobrazuje jako mužská postava ve zbroji sedící na koni, který má často tyrkysovou barvu. Božstvo má sídlit v tyrkysovém paláci na ledovci na nejvyšším vrcholku hory. Podle tradované místní historie dalo kdysi božstvo Nyenpo Yurtse svou dceru za ženu prapředkovi vládnoucího rodu klanu Golog. Celý vládnoucí rod oblasti je tak vlastně s božstvem příbuzný. Každý dobrý vládce se navíc sám po smrti stane božstvem a odebere se na dvůr hlavního božstva Nyenpo Yurtse. Klan Golog se v historii rozdělil na pět podklanů, všechny uctívají božstvo jako svou svrchovanou autoritu vládnoucí jejich území a každý z nich má svá kultická místa v pohoří Nyenpo Yurtse. Jsou to hlavně takzvaná labdzä, mohyly z kamenů, ke kterým se přinášejí obětiny, a hlavně chodí vzývat božstva krajiny. Mohyly labdzä stojí většinou na úbočí hor. Traduje se, že mnoho výjimečných vládců klanu Golog jsou teď také božstva dlící v pohoří. Uctíváním božstva Nyenpo Yurtse a jeho královského dvora tak lidé vlastně uctívají vlastní dědy a pradědy. Tito jejich ctění předci mají i své posvátné recitativy, které lidé znají zpaměti.
K mohylám labdzä se místní vypravují zpravidla jednou do roka. Vždy uprostřed léta, kdy je příroda v rozpuku, rostliny kvetou, všude jsou mláďata zvířat a vrcholí období dešťů. Právě tehdy se odehrává hlavní svátek, jehož smyslem je uctít nejen božstva, ale i plodivou sílu přírody, která je v tomto období na vrcholu.
Závody koní, zápalné oběti a skok vysoký
Dějištěm svátku je mohyla labdzä nacházející se nad ledovcovým jezerem ve výšce 4200 metrů. Jezero vyplňuje horní konec jednoho z mnoha odlehlých bočních údolí na jižním úpatí hory. Auta a motorky účastníků tak zůstávají asi dvanáct kilometrů odtud v místě, kde končí silnice. Dál se jde po svých či na koních. Některé obětiny a zásoby jídla na svátek pak nesou jaci.
Svátku se účastní pouze muži, ženy a děti zůstávají doma. Svátek se totiž týká předků a genealogie a to se utváří skrze mužskou linii. To je důvod absence žen. Toto pravidlo se nevztahuje na cizinky, a tak přítomnost mojí partnerky nikomu nevadí a naopak je pro svou znalost tibetštiny středem pozornosti a obdivu. Všichni si berou to nejlepší oblečení a zdobí nejen sebe, ale i své koně. Svátek trvá dva dny. První den se všichni sejdou a odpoledne probíhají soutěže v nejrůznějších sportovních disciplínách. Skáče se do výšky, háže balvanem. Celé to vypadá jak nějaká recesistická olympiáda na prosluněné horské louce plné alpínských rostlin pod rozeklanými štíty hor. Kdo nesoutěží, alespoň vydatně povzbuzuje a všichni si vše fotí a filmují na mobily. Největší legraci působí výkon exotického cizince. Kámen byl opravdu velmi těžký, a tak jsem se moc nepředvedl. Místní se ale dobře pobavili a tradiční focení pak bylo nekonečné.
Vrcholem prvního dne jsou závody koní, populární v řadě oblastí Tibetu a Himálaje. Často se pořádají právě na náboženské svátky. Koně zde mají skoro posvátný status a pěkný a zdatný kůň je zdrojem pýchy a hrdosti každého muže. Ani různé sporty nejsou nijak neobvyklou součástí svátků. Jde totiž také o oslavu síly, plodnosti, zdraví a přírodních sil a procesů, které jsou v moci místních horských božstev. Celý proces je tak vlastně prosba, aby bohové tuto plodivou sílu sesílali na lidi žijící pod jejich ochranou i do budoucna. Večer se pak společně hoduje a chystají se obětiny na ráno dalšího dne, kdy proběhne nejdůležitější část svátku – rituální obětování.
Na labdzä se navazují nové šňůry pestrobarevných modlitebních praporků a pokládají se nové obří šípy. Zatímco modlitební praporky uvidíte v Himálaji a Tibetu všude, obrovské šípy, dlouhé více než tři metry a vyrobené speciálně pro tento účel z čerstvého dřeva, natřené pestrými barvami, jsou obětinou vyhrazenou právě pro ochranná horská božstva ve východním Tibetu. Další obětiny už jsou určené pro oheň, který hoří vedle labdzä: santalové dřevo, vonné byliny, dřeviny a koření, pražená ječná mouka, zrní, máslo a také alkohol.
Přichází déšť
To, že se svátek koná uprostřed léta, má mnoho výhod, ale také jednu nevýhodu – vrcholí období dešťů. V noci přichází pořádný slejvák. Do obrovského stanu, kde spí namačkána většina účastníků, teče voda proudem, a tak mám za chvíli ve spacáku bazén a moc se nevyspím. Vrchol svátku navíc začíná s rozedněním. Po vydatném nočním dešti se odevšud valí mlha a horské štíty jen tu a tam vykouknou z mraků. Přesto, že je červenec, jsou pocukrované čerstvým sněhem. Oblaka šedivého dýmu z rituálního ohniště se proplétají s cáry mlhy a do ticha hor zní odříkávání posvátných textů doprovázeného rituálním zvonkem. To vykonává vnuk posledního z řady zbožštěných předků a sekunduje mu několik noviců. Za chvíli se kolem ohniště shromažďují všichni poutníci a do ohně vhazují víc a víc různých obětin a plameny šlehají čím dál výš. Atmosféra se stává extatickou. Poutníci výskají a vykřikují… Do vzduchu vyhazují balíčky praporků lungt. Těch za chvíli poletuje vzduchem tolik, že to připomíná chumelenici, a brzy je zem okolo úplně pokrytá těmito papírky s natištěným blahodárným symbolem koně. Do ohně proudí další a další obětiny zrní, ječná mouka, santalové dřevo, máslo, jalovec… Kouře je stále víc a za chvíli halí celé údolí. Vzduchem se line zvláštní směs vůní hořících vonných větviček, pálícího se zrní i škvařících se plastů, ze kterých se dnes vyrábějí obětované brokátové látky. Dříve se při těchto svátcích s oblibou i střílelo z pušek a samopalů. Ty už ale úřady většinou zabavily.
Úplně na konec, když ještě stoupá dým, objíždí rituální ohniště jezdci na koních, mezi nimi oba vnuci zbožštěného předka. Ten starší z nich se v budoucnu stane představitelem gologského klanu a jednou se také možná odebere na dvůr božstva hory Nyenpo Yurtse. Jeho potomci pak budou obcházet podobný oheň s jeho portrétem na tomto místě.
