Portugalské Algarve: drama na konci Evropy
Algarve netřeba příliš představovat: známá a hojně navštěvovaná část portugalského pobřeží s malebnými kostelíky, ospalými vesničkami hlouběji ve vnitrozemí, a především proslulými plážemi s bizarními skalními útvary, které lemují modrozelené vody Atlantského oceánu. Rozhodli jsme se je prozkoumat.
Základna Alvor
Jako základnu pro objevování divokého pobřeží jsme zvolili poklidné městečko Alvor, bývalou rybářskou vesničku ležící 80 km západně od Fara. Jsme tu jen na šest dní, dlouho neváháme a jedeme prozkoumat první pláž, pouhých deset minut autem od místa, kde bydlíme. Pláž (portugalsky praia) dos Três Irmãos je pokračováním pláže Praia de Alvor, široké, typické turistické pláže, dlouhé něco málo přes dva kilometry. Nejhezčí část je na východním konci uzavřena mezi okrově zbarvenými vápencovými útesy.
Je zrovna odliv a dvojice mořských skalních jehel trčících z pomalu ustupující hladiny vybízí k prvním fotografiím. Útes ukončující pláž se dá při odlivu přelézt v jeho nejnižším místě. Řada skal na východním konci ji odděluje od jedné z nejhezčích pláží v okolí Alvoru, Praia da Prainha. Je 12. října, pozdní odpoledne, a když budete chtít, můžete mít tento kousek kouzelného pobřeží jen sami pro sebe.
Starodávný Lagos
Lagos je rušné kosmopolitní městečko a významný přístav už od éry vlády Maurů i místo pulzující nočním životem do brzkých ranních hodin. Nás ale více zajímá Porta da Piedade, miliony let větrem a mořem přetvářený skalní výběžek pod městem. Brzy ráno parkujeme na bezplatném parkovišti nedaleko vyšlapaných pobřežních pěšin, vinoucích se těsně u hran vysokých útesů a poskytujících dechberoucí panoramatické výhledy. Můžete se vydat i po dřevěné promenádě, je ale dál od moře a ty správné výhledy na bizarní skalní útvary příliš nenabízí.
Z vrcholu se dá dojít po schodech dolů až k hladině Atlantiku a užít si mořské jeskyně, brány a skalní sloupy z jiné perspektivy. Září bylo i v Portugalsku nadprůměrně teplé a až do začátku října zde byly teploty kolem 30 stupňů. Atlantik je pořád příjemně vyhřátý. Teď, v polovině října, je stále 26 stupňů a my neodoláváme příjemnému osvěžení, sice na turistické, ale malebné malé pláži Dona Ana, kde odpočíváme až do večera.
Západní pobřeží
Tu pravou divočinu nabízí západní pobřeží severně od mysu svatého Vincence. Pláže tu jsou mnohem drsnější a otevřenější oceánu. Nechráněné, do kterých se opírá plnou silou Atlantik, bušící bez ustání do černých útesů z vulkanických hornin, vytvářejících nezaměnitelnou kulisu západního pobřeží.
Máme vytipovaných několik surfařských pláží. Cestou zastavujeme v ospalé vesničce Vila do Bispo s úzkými uličkami, obílenými domy a fotogenickým kostelíkem Igreja Matriz de Vila do Bispo. Pokračujeme na sever po silnici
N 268, ne všechny odbočky na pláže jsou však dobře značené. Sjíždíme na nezpevněnou cestu plnou velkých kamenů a výmolů. Kameny v cestě jsou dobrým důvodem, proč sem zajíždí jen velmi málo lidí. Tím pádem je to skvělé místo, když hledáte zajímavou část Algarve, téměř bez lidí. Po asi pěti kilometrech jízdy na jedničku, maximálně dvojku, se otevírá panorama odlehlé části pobřeží Costa Vicentina, Praia da Barriga. Jedna z největších a nejdivočejších pláží západního Algarve. Jsme tu jen my dva, několik surfařů a jeden rybář. Dorazili jsme při odlivu, pozdě odpoledne. Rychle vypouštím dron, chci udělat pár záběrů jeskyně v severní části útesu, dokud je dobře nasvícena odpoledním sluncem. Rád bych udělal i pár fotek sousední pláže Praia dos Mouranitos severně hned za útesem. Skalní formace táhnoucí se z mořské hladiny až do zlatavého písku pláže je naprosto impozantní a ojedinělá. Působí jak dva obrovské kly, odstrašující případné návštěvníky. Zvažuji přebrodit se za útes, ale i když je pokračující odliv, zdá se mi to jako sebevražedná mise. Pláž je velmi špatně přístupná i z moře, pod hladinou se schovávají další ostré útesy a oceán v této oblasti posílá na pobřeží jednu velkou vlnu za druhou. Musí mi stačit jen pohled z ptačí perspektivy a fotku dělám z dronu. Moře při odlivu stále ustupuje a bývalé dno se stává součástí pláže. Odhalují se kamenné ostruhy v písku, které byly ještě před hodinou ukryté pod hladinou. Pobíhám okolo nich jak blázen a hledám nejlepší kompozici. Pomalu přichází soumrak, čekáme ještě, jak se vybarví obloha při západu slunce, tentokrát nic moc. Už bychom chtěli asi příliš.
O dva dny později se sem v pozdním odpoledni vracíme s očekáváním pestrobarevného představení na obloze při západu. Přijíždíme, když je maximální příliv a rozbouřené moře. Příliv je tak velký, že není vidět ani kousek pláže. S námi je tu jen mladý pár surfařů, hledící s úctou a pokorou na obrovské vlny valící se na břeh. Fotím oceán ukazující svoji sílu a vzápětí přijde školácká chyba. Chceme se podívat kousek nad útes, jestli má smysl čekat na večerní soumrak z jiného místa. Fotobatoh nechávám na vyvýšeném místě, daleko od nejbližších vln. Ale ne dost daleko. Vždycky přijde jedna vlna, která je delší než ty stovky vln před ní. Ohlížíme se a vidíme, že je zle. Když dobíháme zpět, fotobatoh se už koupe. Naštěstí byl zavřený a voda se do něj nedostala. Po kolena zmáčení se jdeme do auta ohřát a převléknout do suchého oblečení. A to tentokrát obloha vypadala tak slibně. Dostávám nápad popojet dvacet kilometrů na sever a tam čekat na západ slunce na Praia do Amado. Cestou v autě se zahřejeme, těch 20 km jedeme 40 minut. Až na místo se dá zajet autem, je zde velké parkoviště a v okolí několik surfařských škol. Proto je pláž velmi oblíbená mezi začínajícími surfaři. O útesy na severní straně v barvách od červené po okrovou se tříští vlny rozbouřeného oceánu a přesně tímto směrem obracím objektiv. I když na pláž vede dřevěné schodiště, zůstáváme pro tentokrát raději vysoko nad vodní hladinou na jedné z vyhlídek a čekáme na západ slunce, který se začíná krásně vybarvovat.
Stezka sedmi visutých údolí
Portugalsky Trilho dos Sete Vales Suspensos je šest kilometrů dlouhý, celkem nenáročný trek, známý svou úchvatnou pobřežní scenerií. Celou svou délkou se drží pobřeží a nabízí úžasné výhledy na nádherné zátoky, pláže, hluboké soutěsky a skalní mosty. Začínáme brzy ráno. V sedm hodin vychází slunce a u toho chceme být. Jako výchozí bod vybíráme parkoviště u pláže Praia da Marinha. Záměrně, cestou tak budeme mít slunce v zádech. Tak brzy, jsme tu jen my a rybář stojící na skalním mostě se dvěma oblouky. Focení docela zdržuje a na stezce přibývají lidé. Trek prochází kolem světově proslulé mořské jeskyně s plážičkou uvnitř, Algar de Benagil. Původní záměr byl půjčit si kánoi a 200 metrů dopádlovat do jeskyně. Do jeskyně s pláží. Kde tohle uvidíte? Navíc s propadlou stropní klenbou, umožňující slunci jeskyni dostatečně prozářit. Bohužel se dozvídáme, že od léta roku 2023 je do jeskyně zákaz vstupu. Nápad s kánoí tedy padá a fotit z houpající se výletní lodě se nám vůbec nezamlouvá. Záběr zachraňuje opět dron, který stropem posílám do jeskyně udělat pár záběrů. Pokračujeme dál na západ, kde u pláže Praia do Vale de Centeanes trek končí. Hezčí část je rozhodně ta na východě, blíže k pláži Marinha. Kdo nechce absolvovat celou cestu, obzvlášť v létě, kdy se do vás opírá palčivé sluníčko, může jít jen dva kilometry k jeskyni Benagil a vrátit se zpět. My zvažujeme, jestli jít stejnou cestou zpět proti slunci, nakonec ale bereme taxi a necháme se odvézt k pláži Marinha, kde nás čeká zasloužená koupačka.
Praia da Marinha byla právem zvolena jako jedna z nejkrásnějších pláží Evropy. Modrozelená voda skvěle kontrastuje se zlatavým pískem a impozantními skalními komíny. Je snadno přístupná po schodech, obklopená vysokým útesem. I v polovině října je tu docela dost lidí, ale s klidným svědomím bych ji mohl každému doporučit. Ne o víkendu a ne o prázdninách. Balíme, večer nás čeká ochutnávka portugalských vín. Ale to už je jiný příběh…
