Estonský ostrov Piirissaar: Na rozhraní mezi Evropou a Ruskem
Odnepaměti byly ostrov Piirissaar a Čudské jezero dějištěm historických události a i dnes se tu v malém zrcadlí události velkého světa. Čeští cestovatelé se sem vydali poznat nejen drsně líbeznou krajinu, ale i život místních.
Ostrov na konci Evropy
Čudské jezero, které Estonci nazývají Peipsi järv, je propojené přírodním průlivem s jezerem Pskovským (estonsky Pihkva) a dohromady tvoří páté největší jezero Evropy. Zatímco v létě se tu dá na mnoha místech koupat, v zimě je jezero několik měsíců zamrzlé. Tato skutečnost měla pozoruhodný vliv i na chod středověkých dějin Pobaltí: přímo na zamrzlé hladině jezera se 5. dubna 1242 odehrála tzv. ledová bitva, v níž novgorodská vojska vedená ruským knížetem Alexandrem Něvským drtivě porazila livonské rytíře expandující na východ. Porážka řádových vojsk zastavila jejich postup a na další staletí zafixovala Čudské jezero jako součást hranice mezi západním a východním křesťanstvím.
I dnes je tedy jezero hranicí mezi oběma směry křesťanství, mezi evropskou a ruskou sférou a samozřejmě také mezi Estonskem a Ruskem. Východní části Estonska jsou dominantně osídleny ruskojazyčnými obyvateli, zejména estonskými Rusy. Největší koncentraci estonských Rusů však mají města na severovýchodě Estonska v čele s Narvou, kde tvoří asi 90 procent obyvatel. Ruští obyvatelé těchto měst jsou většinově výsledkem sovětské migrační politiky, která cíleným rozstěhováváním ruských obyvatel do Estonska sledovala hned několik cílů: přísun pracovní síly do industrializovaných měst, ovládnutí kulturního a politického života v Rusy okupovaném Estonsku a rusifikaci etnických Estonců. Na venkově na východě Estonska, kam můžeme řadit i pobřeží Čudského jezera a ostrov Piirissaar, však většina Rusů žije již od dob Ruského impéria a jsou také lépe sžití s estonským prostředím.
Hraniční poloha Čudského jezera i ostrova Piirissaar (v překladu „Hraniční ostrov“) vždy promlouvala do života zdejších lidí. Piirissaar je sice největším ostrovem Čudského jezera, ale při rozloze 8 km2 (z níž navíc většinu tvoří nepřístupné bažiny) se dá za pár hodin projít křížem krážem. Ostrov rozrušují vlny Čudského jezera, břehy se odlupují, a rozloha ostrova se tedy pomalu zmenšuje. Odlehlá, podmáčená západní část ostrova za umělým kanálem je prakticky nepřístupná. Z trajektu vidíme, jak se tudy prochází několik losů. Dříve i na tuto část ostrova vedl přes kanál most a bylo tam pár cest, dnes se sem prý jen občas někdo vydá sbírat klikvy.
Drsný život
Na trajektu s námi cestuje Tiit, asi 50letý technik z nedalekého druhého největšího estonského města Tartu. Víkend na Piirissaaru daroval své ženě k narozeninám. „Ještě nikdy na ostrově nebyla a já se sem vydávám teprve podruhé v životě,“ vysvětluje Tiit. Ani z Tartu se prý na ostrov běžně nejezdí. Dříve, v dobách sovětské okupace Estonska a ještě v 90. letech, jezdily na Piirissaar z Tartu pravidelně výletní lodě, dnes se toto spojení v létě jen pozvolna obnovuje. Pravidelné trajekty na Piirissaar jezdí z přístavu Laaksaare jednou až čtyřikrát denně; častěji v létě než v zimě. Cesta trvá asi tři čtvrtě hodiny, na trajekt se vejde pár aut nebo i nákladní vozidlo. Přístav je na ostrově umístěn v chráněném místě na zmíněném umělém kanále, který ostrov protíná od severu k jihu. Kanál se ale zanáší a musí se udržovat bagry. V létě je občas hladina jezera níže a trajekt se na ostrov nedostane vůbec. V zimě zase někdy mrzne tak, že se dá na ostrov dostat jen po ledové cestě na zamrzlé hladině jezera. Musí se to však prý umět, jet po vyznačené trase a nezastavovat. Během uplynulých desítek let se několikrát stalo, že lidé jeli mimo vyznačenou trasu nebo zastavili, led se s jejich autem prolomil a oni utonuli.
Lodníka Timofeje potkáváme nejdřív na trajektu, pak přes den u jeho domu v osadě Saare na ostrově a večer pak zase na trajektu. Je hovorný, sdílný a jako jeden z mála místních zjevně ví, co návštěvníky ostrova zajímá. „V sovětských 50.–80. letech na Piirissaaru žilo skoro tisíc obyvatel, i když už tehdy jejich počet zvolna klesal. Na ostrově fungoval rybářský kolchoz, který tu vybudoval také infrastrukturu, třeba elektrické vedení. Ještě před 40 lety byla na ostrově také školka a škola, děti dokonce chodily zpívat do pěveckého sboru.“ Timofej netrpí sovětskou nostalgií, tak častou mezi estonskými Rusy, na druhou stranu si uvědomuje, že se z ostrova zvolna vytrácí život. Definicí „trvalého obyvatele“ je na Piirissaaru hlavně odpověď na otázku, zda tu žije přes zimu. „Takových obyvatel je dnes na ostrově už jen kolem třiceti, přes léto tu ale pobývá několik stovek lidí,“ doplňuje Timofej. Život na ostrově není žádná legrace ani v létě, ale zima je opravdu náročná. Mráz, sníh, silný vítr, velmi krátké dny, kromě zmíněného obchůdku nulová vybavenost a zásobování.
Mezi trvalými obyvateli podle Timofeje nepřekvapivě převažují hlavně starší lidé, naopak děti tu nežijí žádné. Ostrov ale zažívá proměnu v jakousi chalupářskou destinaci. „Mnoho opuštěných domů si za nevelký peníz koupili lidé z estonských měst, kteří sem jezdí na víkendy a na léto,“ objasňuje Timofej. „Další se aspoň přes léto vracejí do míst svého mládí. Docela často jsou to ti, kteří tu vyrostli a poté strávili nějaký čas v Petrohradě nebo jinde v Rusku. Další lidé tu díky možnostem práce na dálku občas zůstávají mimo zimu i přes pracovní týden, což ostrovu vdechuje aspoň trochu života.“ Jiným příkladem, jak je možné skloubit pracovní život se životem na Piirissaaru, jsou právě lodník Timofej a jeho žena, která na trajektu pracuje jako prodavačka v baru. Před několika lety se na Piirissaar přestěhovali z Tartu a oba jsou zaměstnanci trajektové společnosti. Naopak kapitán lodi žije na pevnině a s druhým kapitánem se střídají v dvoutýdenních směnách. Každý vždy pracuje dva týdny s noclehem na ostrově a pak má dva týdny volno doma. Také prodavač místního obchodu prý na ostrově nebydlí a dojíždí sem na tři dny v týdnu z pevniny.
Piirissaar patří Estonsku, hranice s Ruskem prochází jezerem jen asi kilometr od východních břehů ostrova. Ruský břeh Čudského jezera pak je od Piirissaaru vzdálen zhruba šest kilometrů. Dost blízko na to, aby piirissaarští obyvatelé mohli s lidmi z ruských vesnic udržovat aspoň občasný kontakt. Tady je však staletá hranice mezi Evropou a Ruskem nemilosrdně ostrá. Na ruský břeh nikdo běžně nepluje ani nejezdí a většina trvalých, a zejména sezonních obyvatel Piirissaaru tam nebyla nikdy v životě. Pro cestu do Ruska je třeba mít vízum, žádná výjimka ani „malý pohraniční styk“ neexistují, navíc by i s vízem bylo přeplutí přes jezero ilegální a hrozila by za ně pokuta. Někteří obyvatelé ruských vesnic na východním břehu jezera si vízum opatří a na Piirissaar občas přijedou, musí ale objet celé jezero, vystát frontu na hranici a pak se na ostrov dostat trajektem z estonské strany.
Ryby a cibule
V osadě Saare se dáváme do řeči také s dvojicí žen sázejících cibuli. „Zdejší odrůda je mimořádně odolná, roste bohatě, sazenice se pod zemí větví a z každé se na konci léta sklidí několik cibulí,“ říká jedna z žen. Z její gestikulace by se mohlo zdát, že sklízené cibule mají velikost melounu, nebo alespoň pořádně velkého grapefruitu. Cibule z Piirissaaru je v každém případě známá po celém Estonsku jako známka kvality a prodává se na tržištích skoro ve všech estonských městech. Na podmáčeném ostrově se sází tak, že se kolem záhonů vykopou hluboké příkopy. Voda se stahuje do příkopů a zdola cibule přiměřeně zavlažuje. V deštivých obdobích pak samotný záhon není podmáčený. Cibuli tu pěstuje každý a podle všeho tady v drsných podmínkách moc jiných plodin pořádně vyrůst nedokáže.
Spokojený muž středního věku nám u svého domu nabízí sušené ryby, což je po cibuli druhá typická místní potravina. „Pocházím z Tartu a sem, na Piirissaar, jezdím v létě hledat klid. Postupně tu přestavuji dům, který jsem si koupil,“ seznamuje nás se svým příběhem. „Život v zimě by tu ale pro mě byl moc náročný. Rekonstrukce domu není jednoduchá, pořádná ‚stavební sezona‘ tu trvá jen od června do září a všechen materiál je třeba si navozit z pevniny. Dokonce ani místní písek se nedá použít na stavbu, protože v sobě nemá pojivo.“
Sušené ryby nám ve vesnici Piiri nabízí také postarší, podstatně méně spokojený penzista ruské národnosti. „Po rozpadu Sovětského svazu se tady všechno zhoršilo,“ shrnuje lakonicky. „Skoro všichni obyvatelé mají příbuzné hlavně v Rusku, kam se teď nedá dostat. Když jsem jel na pohřeb svého švagra do Petrohradu, čekal jsem v Tallinnu na vízum čtyři dny.“ Jeho náhled na současné dění i na nedávnou minulost evidentně souzní s ruským narativem. „Při vstupu Estonska do Evropské unie všichni slibovali, že Unie dorovná mzdy a důchody na evropskou úroveň, a nic z toho se nevyplnilo. Je zbytečné pomáhat Ruskem napadené Ukrajině, estonský stát se má starat hlavně o své obyvatele a zajistit jim pořádný důchod.“ Ten se prý dlouho pohyboval kolem 400 eur měsíčně a v posledních letech vzrostl na 700 eur.
Mezi trvalými obyvateli Piirissaaru jsou skoro samí estonští Rusové, mezi těmi sezonními naopak jednoznačně převažují Estonci. Prakticky všichni Rusové na ostrově se řadí do komunity starověrců. Toto náboženské hnutí se od Ruské pravoslavné církve oddělilo v 17. století. V carském Rusku byli starověrci často pronásledováni, a uchylovali se proto do okrajových částí Ruského impéria. Komunity starověrců tak žijí jak na Dálném východě, tak zde při hranici Estonska a také Lotyšska s Ruskem. Také starý kostel se hřbitovem ve vsi Piiri patří starověrcům.
Ve vesnici Saare před deseti lety kostel shořel a místo něj si místní obyvatelé vystavěli novou kapli. V nedalekém domě mají malou muzejní expozici. Neochotný, komisní muž v domě na zazvonění otvírá, ale naštvaně říká, že je muzeum přes zimu zavřené a otvírá se až za týden. Není s ním dohoda, prý se musí v expozici ještě uklidit a nikoho tam nevpustí. Tohle je scéna jako vystřižená z cestování po Rusku, na hony vzdálená myšlení Estonců, kteří jsou sice zdánlivě uzavření, ale přitom velmi ochotní, přemýšliví a schopní improvizace.
Na Piirissaaru se estonský a ruský život prolínají na každém kroku. Rusko, to jsou starší obyvatelé ostrova a tradiční způsob života, který se už nikdy nevrátí. Estonsko, to jsou mladší obyvatelé a naděje do budoucnosti. Ostrov Piirissaar se tak zvolna mění z nejzápadnější výspy ruské sféry na nejvýchodnější výspu evropskou a v malém měřítku vlastně ilustruje osud celého Estonska v posledních dekádách.
